Jak se co v Norsku dělá, díl jedenáctý: Izolacionismus

Je veřejným tajemstvím, že sedlácké sdružení Bondelaget spolu s téměř monopolním mlékárenským kartelem Tine, téměř monopolním masným kartelem Gilde a izolacionisticky laděnými politiky rozhodují v Norsku o všem důležitém, co se jen šustne. Důležitou otázkou pro norskou společnost je, kde se takový izolacionismus zastaví.

Jestli něco opravdu ostře dělí norskou společnost, je to vztah k okolnímu světu. Je to téma, na které téměř nikdo nemá neutrální názor, společnost je hodně polarizovaná mezi ty, kteří podporují globalizaci, pronikání zahraničních výrobků a služeb do Norska, účast Norska na globální ekonomice a podobně – a ty, kteří by Norsko nejradši totálně zaizolovali, přičemž přistěhovalci nejsou to hlavní, co mají na mysli, mluví-li o izolaci. Nemálo lidí v Norsku sní o totální ekonomické nezávislosti na zbytku světa; až na chybějící komunistickou symboliku mají docela podobné názory na vztah Norska k zahraničí, jako měl svého času Kim Ir-sen na vztah své země ke světu. Hodně lidí se pohybuje někde mezi těmito dvěma póly, ale ještě jsem nepotkal člověka, co by na to názor neměl, nebo jehož názor by byl neutrální ve stylu „globalizace je fajn, ale v něčem se chránit musíme“. Kdo řekne cokoliv pozitivního o protekcionismu, zpravidla vidí globalizaci jako čisté zlo; kdokoliv pak vnímá globalizaci jako pozitivní věc je zpravidla velmi kritický k izolacionistickým myšlenkám.

Důvodů, proč zde mnoho lidí touží po izolaci od světa, je víc. V případě sedláků jde o zisk a společenské postavení. Norské zemědělství je – záměrně – neuvěřitelně neefektivní, protože jeho cílem není ani tak produkovat plodiny, jako spíš zachovat poměrně široký selský stav, takže v zemědělství je obrovská přezaměstnanost. Sedláci byli odjakživa norskou – de facto – šlechtou, a na svá privilegia si moc nenechají sahat. Norský stát je velmi štědře dotuje za „udržování potenciálu k potravinové soběstačnosti“, jak se tento šlechetný cíl nazývá, ovšem v praxi to znamená něco jiného. Pokud by šlo státu o udržení potenciálu k potravinové soběstačnosti, tedy o zachování dobré kvality ornice (což šlechetný cíl opravdu je), stačilo by na to mnohem méně lidí, než kolik v zemědělství pracuje dnes. Stát dává zemědělcům kromě dotací celkem čtyři velké výhody, které by musely padnout dnem, kdy by případně Norsko vstoupilo do EU: cena za zemědělské usedlosti je státem stanovená a je daná pouze výměrou, bez ohledu na to, kde se statek nachází; každý majitel statku na něm musí bydlet (tzn. 1 majitel = 1 statek), má-li se statek prodat, přednostní právo má nejstarší dědic, po něm další a další, a až teprve tehdy, když nikdo z rodiny nemá o statek zájem, se může prodat cizím, a pak – koupí-li si někdo statek, tak má původní rodina deset let na to se o něj znovu přihlásit a donutit nového majitele jej prodat za původní cenu navýšenou o inflaci a případná vylepšení.

Kdyby nebylo těchto pravidel, mohl by, jako ve Švédsku, dramaticky klesnout počet zemědělců při zachování naprosto stejné potravinové soběstačnosti země. Bondelaget a spol. tak klamou lidi, když se neustále ohánějí tím, že je stát musí podporovat tak, jak to dosud činí, aby byla zachována soběstačnost. Kdepak, pouze příliš mnoho sedláků se nechce vzdát svého postavení. Být v Norsku sedlákem totiž neznamená jen příjem slušných dotací, ale hlavně se sedláci a jejich rodiny těší ve společnosti obrovské úctě. Můj problém s tímto systémem je ten, že země, která z finančních důvodů zavírá policejní služebny, pošty, neoddává kvůli provozním nákladům přes víkend, má málo zdravotníků, neopravuje pořádně silnice a nové staví jen s vysokým mýtným, by neměla umožňovat takhle štědrý život takhle široké vrstvě obyvatel jen proto, že je to tradiční. Ono živit selský stav v jeho celé šíři stojí víc, než živit britskou královskou rodinu, a nás je tu na to pět milionů, kdežto poddaných Alžběty II. je 127 milionů (UK+CA+AU+NZ+ různá malá závislá území).

Kdysi bývali izolacionističtí i rybáři, ale jejich choutky vzaly za své poté, co zjistili, jak obrovský je ve světě zájem o norské ryby – a co začali lososy, mořské pstruhy a obří královské kraby pěstovat v sádkách. Z toho se totiž stal pohádkový byznys, jehož objem převyšuje cokoliv, co by jim mohlo Norsko dát na dotacích. Dnes mají naopak rybáři zájem na co největší otevřenosti Norska, protože zpravidla to funguje tak, že kde si sedláci prosadí bariéru, tam odveta od světa padne na rybáře, protože svět moc dobře ví, že export ryb je věcí, jejíž omezení bude Norsko hodně bolet.

Asi budete znát tento vtip: OSN uskutečnilo globální průzkum s jednou jednoduchou otázkou: „Jaký je, prosím, váš názor na řešení potravinového nedostatku ve zbytku světa?“ Průzkum skončil fiaskem, protože: v Latinské Americe nevěděli, co je to „prosím“, v Číně nevěděli, co je to „názor“, na Blízkém Východě nevěděli, co je to „řešení“, v EU nevěděli, co je to „nedostatek“ a v USA nevěděli, co je to „zbytek světa“. Hodně lidí je ovšem izolacionisticky orientováno z mnohem prostšího, a ne tolik materiálního důvodu: zkrátka se bojí velkého světa. Zní to možná banálně, ale pokud jde zejména o lidi z vnitrozemského venkova či severního Norska, platí na ně naprosto stoprocentně pozice Ameriky z výše uvedeného vtipu. Je neuvěřitelné, jak lokálně některé komunity v Norsku žijí – myslím, že Tolkien by měl radost, kdyby to viděl, protože by tu našel svůj Hobitín.

V každé obci (kommune) vychází místní deník, který je silně sponzorovaný státním rozpočtem. Naše obec má 40 tisíc obyvatel, ale i tak občas žasnu nad tím, jak se podaří redakci Sandefjords Blad naplnit místními zprávami vydání každý den. A že to není jen tak něco – typické místní noviny mívají formát a rozsah nikoliv regionální přílohy MF Dnes, ale celostátního vydání. Je poměrně běžné, že lidé odebírají místní noviny plus jeden celostátní deník – ti sečtělejší zpravidla Aftenposten, ti, co je zajímají finance Dagens Næringsliv a zbytek jeden ze dvou zdejších bulvárů: Verdens Gang nebo Dagbladet. Vžijeme-li se do role člověka, kterého svět moc nezajímá, Aftenposten nečte, na internetu kouká hlavně na předpověď počasí a na Facebook, čte Dagbladet a lokální deník, je jeho optimální objem přijatých informací zcela zaplněn zejména lokální agendou, plus tím, kde která celebrita co udělala. Když je nějaká velká krize ve světě, jako je dnes na Ukrajině, dozví se o ní, ale to rozhodně nestačí na to, aby se naučil vnímat svět jinak, než jako „ty divné lidi tam někde hodně daleko odsud“. Takoví lidé se zpravidla světa, jeho velikosti, komplikovanosti a podobně dost bojí, protože jeho zákonitostem moc nerozumějí a připadají si vůči němu malí a bezbranní.

Bohužel jejich reakcí nebývá „něco se o světě dozvědět“, ale „nostalgicky vzpomínat na dobu, kdy se žilo prostě, chudě (jaksi se zapomíná na to, že to chudě obsahovalo i hladomor), ale bez nutnosti přemýšlet o velkých věcech“. Je neuvěřitelné, s jakou nostalgií někteří lidé vzpomínají na období, kdy zde lidé umírali hladem a kdy musela polovina populace vyjet do USA, protože doma nebylo co jíst; jen proto, že tehdy byly údajně „jednoduché“ starosti – jak sehnat jídlo a jak se zajistit na zimu. Hodně lidí má v Norsku za to, že tato doba znamenala časy, kdy si lidé byli blíž, nekonkurovali si mezi sebou (to se bere jako pozitivum) a vůbec byl to přes všechnu to bídu zlatý věk, kdy člověka od bližního neodlákávaly všechny ty kariéry, auta, luxusní zboží, počítače a internety. Problém je v tom, že tito lidé věří, že odetnou-li Norsko od světa, tato doba se vrátí, ale selektivní paměť jim nedovolí si uvědomit, že by se třeba i vrátit mohla, ale 1) s tehdejším hladomorem; 2) s obrovskou emigrací, protože velká část lidí, kteří Norsko skutečně živí, čili pracují ve firmách s vysokou produktivitou práce a jejichž daně umožňují dotovat venkov, by se na život v tak izolované společnosti vykašlala a odešla by; 3) bez spousty věcí, na které si už stačili zvyknout a které už ani nevnímají, že je mají. Navíc by mě zajímalo, jaká harmonie by panovala ve společnosti, v níž by byla minimálně polovina naštvaná na tu druhou za to, že ji nutí žít v izolaci od světa a že jí brzdí rozlet.

Norská touha po izolaci se tak do značné míry podobá české touze po návratu komunistického režimu. Obojí podporuje podobný podíl společnosti a obojího se zastává podobná společenská vrstva; tedy lidé, kteří se moc nenašli v moderním světě (někdy ne vlastní vinou), kterým stačí k životu málo a kteří se dokáží radovat ze života i když je těžký. Koneckonců život, od kterého neočekávají o nic více, než jak přesně žili jejich rodiče. Jsou to lidé, kteří nemají rádi komplikované volby, nutnost se neustále rozhodovat. Neviním je za to – mají pravdu, že je takový život snazší. Teď je ale otázka – jakým právem budou blokovat právo těch druhých na to uspět, roztáhnout křídla a nalinkovat si život podle vlastních voleb? Protože bez toho svůj uzavřený koutek světa nikdy mít nebudou. Podobně by se mohli ale ptát i oni – jakým právem ti „světáci“ po nich mohou chtít, aby dávali energii, kterou předtím dávali do prožívání života vlastním tempem, do neustálých voleb životní cesty a nejistoty? Obě skupiny mají styl života, který je zásadně nekompatibilní s tou druhou a obě dvě jsou schopny nějak uživit tu druhou skupinu podle vlastních představ, tedy izolacionisté tím, že ty druhé „doslova uživí“ rybami, zemědělskými plodinami a masem hospodářských zvířat – a „globalisté“ zase tím, že vydělají peníze, které poté přerozdělí a umožní těm druhým si koupit, co potřebují. Čí právo je silnější – to je otázka, která v Norsku po referendu z roku 1994 rozdělila rodiny, rozhádala přátele a vykopala příkopy, které se zacelovaly hodně dlouho a jejichž pozůstatky jsou viditelné dodnes.