Jak se co v Norsku dělá, díl desátý: Norština

Často se mluví o tom, že pro zdárnou integraci je třeba, aby se člověk naučil jazyk dané země. Pokud nejste expat, inženýr pracující v mezinárodní firmě nebo negramotný azylant, je to také praktická nutnost. Bez norštiny se totiž v Norsku příliš mnoho dělat nedá.

Základním problémem při studiu norštiny je výběr té, která bude pro chystaný pobyt v Norsku praktičtější. Existují tři kodifikované verze, bokmål, nynorsk a riksmål, které, z nichž první dvě mají celou řadu dialektů od sebe se dost silně lišících. Začněme tím nejméně rozšířeným, riksmålem, neboli, jak se to v riksmålu píše, rigsmaalem. Riksmål je v norštině něco jako Hochdeutsch ve světě němčiny. Pravopis vymyšlený tak, aby se mohl stát standardem – ovšem v principu jde o dánský pravopis; vypadá to tak, jako kdyby někdo vzal třeba typická slovenská slova, počeštil jejich psanou formu a vydával je za spisovnou slovenštinu. Není divu, že se to moc neujalo. Riksmålem je psaná ústava (grunnloven), trestní zákoník (straffeloven) a královské výnosy. Jinak tím píše jen pár nadšenců. U riksmålu, podobně jako u Hochdeutsch či voltairovské francouzštiny, proběhl pokus o standardizovanou formu výslovnosti, ovšem ten selhal ještě více, než u psané podoby.

Dvě hlavní jazykové formy v Norsku jsou tedy bokmål (asi 2/3 obyvatelstva) a nynorsk (asi 1/3 obyvatelstva, zejména žijící na západním pobřeží od Stavangeru po Ålesund). Oba jazyky se od sebe dost liší v písemné i fonetické podobě, ovšem principiálně by měly mít shodnou slovní zásobu. Tedy aspoň v jejich spisovné podobě, kterou ovšem prakticky nikdo nepoužívá. Jak u dialektů bokmålu, tak nynorsku, existuje spousta regionálních výrazů, které, dodáme-li k tomu odlišnou výslovnost a odlišný pravopis bokmålu a nynorsku, dělají ze vzájemného porozumění věc trochu obtížnou. To je také důvod, proč Norové rozumějí lépe švédsky a dánsky, než Švédové či Dánové jiným skandinávským jazykům – odmala jsou zvyklí domýšlet si význam slov, která zrovna neznají.

Původ obou je v 19. století, kdy nebyla žádná kodifikovaná forma norštiny a pro oficiální dokumenty se používal riksmål, čili čistě dánský pravopis. Tehdy nastala diskuse, jakým směrem se má kodifikace ubírat. Lingvisté ze západního pobřeží říkali, že je třeba vrátit se ke kořenům jazyka a inspirovat tak pravopis více venkovskými nářečími a staroseverským pravopisem, čili přiblížit jazyk blíže takové faerštině či islandštině, nežli švédštině nebo dánštině. Oproti tomu lingvisté z Oslo a okolí říkali, že se nedá vymazat geografická pozice Norska a že bude praktičtější, když se použije pravopis, který norštině bude sedět více, než otrocky naroubovaný pravopis dánský, ovšem který bude více respektovat vzájemnou srozumitelnost se švédštinou a dánštinou. Tento argument evidentně zvítězil, vzhledem k tomu, o kolik je bokmål více rozšířený, než nynorsk. Obě jazykové formy zároveň šly cestou slovenštiny – snažily se o co nejpřesnější fonetický zápis; problém je v tom, že foneticky se v Oslo a v Bergenu mluví úplně jinak. Nicméně díky těmto reformám je, známe-li fonetiku jedné i druhé formy, velmi jednoduché správně napsat nadiktovaný text. Ve švédštině a obzvlášť v dánštině je to dost těžké, vzhledem k tomu, že oba jazyky obsahují spoustu písmen, která se nevyslovují, ale psát se musejí.

Naučit se norsky není moc těžké. Co je těžké, je porozumět – nejsem zdaleka sám, kdo měl během učení se norsky problém porozumět tomu, co mi druzí říkali, zatímco jsem sám byl schopen říci vše, co jsem říci chtěl. Vzhledem k tomu, že si kolikrát ani nerozumějí Norové mezi sebou, to není moc překvapivé. Já jsem se například učil norsky zpočátku v Bærum a na Vestkantu v Oslo, později v kraji Vestfold. Nebyla to zrovna cesta ustlaná na růžích, protože oba základní dialekty v Oslo (západní i východní) jsou dost těžké k porozumění, protože oba mají tendenci vynechávat celé slabiky. Když si člověk není ještě úplně jistý slovní zásobou, je schopnost porozumět naprosto tragická. Navíc se člověk pohybuje neustále na dost tenkém ledě – dialekty západní a východní části města se dost od sebe liší, a zatímco používat západní dialekt na východě z vás udělá snoba, používání východního dialektu na západě vás degraduje coby nižší společenskou vrstvu. Západní dialekt v Oslo totiž, podobně jako dánština (měšťané v Oslo se vždy inspirovali zejména Kodaní), nemá ženský rod a používá jen rod mužský a střední. Naopak ve východní části města už od 19. století bujel, podobně, jako v Česku, takový ten proletářský nacionalismus, tedy přesvědčení, že národně nejautentičtější jsou ty nejprostší vrstvy obyvatelstva, a tak naopak přítomnost ženského rodu v norštině ještě více zdůrazňují. Zatímco na východě zní dost extrémně říct „kvinnen“ (ta žena) místo „kvinna“, či „jenten“ (ta dívka) místo „jenta“, říct v západní části „penga“ (ty peníze) je považováno rovnou za vulgární. Vzhledem k tomu, že dialekt východního Oslo používají úplně nejraději činovníci komunistické SV, je alergie na něj v bohaté, západní části města, poměrně pochopitelná.

V Bærum je situace jiná. Bærum je oblast, kterou tvoří zejména zbohatlíci z celého Norska, a to především z venkova. Nejsou to zbohatlíci v obvyklém českém slova smyslu (ti, co si nakradli), ale zbohatlíci ve smyslu extrémně pracovitých lidí, kteří se pílí jinak moc nevídanou dopracovali k velkému majetku. Problém je v tom, že i tak mají trochu problém unést svůj majetek a už se moc nedopracují k takové té noblese, typické pro lidi, kteří už se do bohatých poměrů narodili. Jedním z aspektů života v Bærum je to, že lidé nemají moc času na své děti a ty tak vychovávají au-pairky, což se dost negativně podepisuje na jejich norštině. Zatímco rodiče mluví většinou dialekty z celé země – podle míst, odkud pocházejí – jejich děti mluví často dost nekultivovanou norštinou. Nejde o to, že by mluvili vulgárně, to ne – ale nemají tak dobrou slovní zásobu a tak květnatý jazyk. Jejich norština je tak často nejmenším společným jmenovatelem, který navíc chytá nešvar z Oslo, tedy vypouštění celých slabik. Pro člověka, který se teprve učí norsky, to také není nejlepší místo k začátku.

Kraj Vestfold, kde žiji teď, má norštinu velmi pěknou, libozvučnou, trochu pomalejší než v Oslo a hlavně takovou, kdy lidé vyslovují celá slova a celé věty, což je k nezaplacení. Problém je v tom, že každá obec (kommune) má tak trochu svoje nářečí, a je tedy jednoduché si zvyknout spíše na mluvení nářečím, než na spisovnou norštinu, což je pak problém, když člověk dělá Bergenstest (nejvyšší státní jazyková zkouška). Kdo byl kdy v Hradci Králové a slyšel, jaký vliv na jinak pěknou češtinu tamní dialekt má, asi snadno pochopí, jak je norština ve Vestfold od té standardní posunutá. Zatímco „e“ se často v norštině čte jako „ije“, takže například „hele tiden“ (celou dobu) se čte jako „hijele týdn“, tady v Sandefjordu se to čte „hajle týja“ – místo „ije“ člověk „e“ čte často jako „aj“, a navíc se používá ženská forma „tida“. Ženský rod se ve Vestfold používá, byť ne tak hodně jako na Østkantu v Oslo. V norštině je určitý člen, tedy ekvivalent anglického „the“ či německého „der/die/das“, na konci slova v podobě koncovek -en (mužský rod), -a (ženský rod) či -et (střední rod), takže zatímco v Oslo se řekne Velká ulice „Storgaten“, tady je to „Storgata“. Říká se tady vcelku běžně „gata“ (ulice), „kvinna“ (žena), „jenta“ (dívka), „sola“ (slunce), „tida“ (čas), „ferga“ (trajekt) a pár dalších výrazů, ovšem už se říká „piken“, nikoliv „pika“ (holčička), takže ono je to tu tak na pomezí.

Zatím nejvíce lidí, se kterými jsem mluvil o norštině, se shodlo na tom, že nejčistší a nejhezčí norština je v západním Telemarku na pomezí s krajem Aust-Agder, protože to je místo, kde se potkává bokmål s nynorskem, což dává možnost vyslovovat výrazně více hlásek, než pouze v jedné z oblastí. Na rozdíl od Østlandet (okolí Oslofjordu), tam už umějí říct „č“, jakož i celou řadu souhlásek, které v češtině nejsou, a které se používají v bokmålu (třeba ty, co se píšou se kj, skj, tsj), a které nynorsk vyslovuje téměř jako „č“.

Hodně zvláštní dialekt je trøndersk, čili nářečí kraje Trøndelag, neboli okolí Trondheimu. Jeho základem je bokmål, ovšem je silně ovlivněn riksmålem a dánštinou – a to i ve výslovnosti, což způsobuje, že je hodně obtížně srozumitelný ostatním lidem v Norsku. Další skupinou dialektů pak jsou ty ze severního Norska (nordnorsk), u kterých záleží na tom, odkud jsou. Mezi Mo i Ranou a Tromsø jsou hodně svébytné

U norské fonetiky je ze začátku asi nejtěžší si zvyknout na to, že „a“ je trochu temnější a, že „e“ je takové „ije“, „o“ se čte „u“ pokud není následováno dvěma souhláskami, pak je to „o“, „u“ že se čte jako německé ü, „å“ že se čte jako trošku temnější o, y se čte vždy jako české ý (a hodně dlouhé, takže třeba lys – světlo – se čte lýýýýs) a vyladit „æ“ také není zrovna nejsnazší. Jsou-li za æ dvě souhlásky, čte se prakticky jako naše „e“, zatímco je-li za ním jen jedna, je to takové něco mezi „a“ a „e“. Takové „ø“ je zato úplně jednoduché, odpovídá přesně německému ö. Dále platí pravidlo, že samohláska se čte dlouze, je-li následována jednou souhláskou a krátce, je-li následována dvěma. Takže „Moss“ (město v Østfold) se čte jako „moss“, zatímco „mos“ (pyré) se čte jako „můůs“. Jsou to právě samohlásky, co dělá z norštiny velmi zpěvný a melodický jazyk.

U souhlásek je to dost složité, protože norština má dost souhlásek, které čeština vůbec nemá. Takové „kj“ se vyslovuje trochu jako polské ś, čili jako š s jazykem hodně vzadu v puse. Tato hláska se objevuje i u slov, kde je „ki“, jako „kiosk“ či „kino“ (čte se „śosk“ či „śino“). „Skj“ je trošku víc k našemu š, takže například „å skje“ (stát se) se čte jako „o šære“, kde to š je měkčí, než naše, ale ne tak moc, jako polské ś. Podobně se používá v kombinaci s i, čili „ski“ se čte „ši“, takže „Skien“ se čte „šejen“. „G“ se čte buď jako g, nebo jako j. Následuje-li za ním a, e, o, u nebo å, čte se jako g; následuje-li i, čte se jako j. „Gj“ či „hj“ se čte jako j bez ohledu na to, co následuje, takže „hjem“ (domov) se čte jako „jem“; „å gjenta“ (zopakovat) se čte jako „jenta“ (dívka). Výslovnost obou se rozlišuje použitím jiného tónu, podobně jako u rozdílu mezi „bønner“ (fazole) a „bønder“ (sedláci). Tóniny jsou další norskou specialitkou, kdo se kdy učil čínsky, ví jistě, o čem je řeč. R se čte buď jako české „r“, například ve slově „råd“, čte se „ród“, čili rada, nebo jako anglické „r“, například ve slově „ferdig“, čte se „fárdi“ s takovým tím anglickým zastřeným r. Na západním pobřeží se čte r vždy jako takové to francouzské, chrčivé r. „Sj“ je jako naše š, například „sjokolade“ či „hasj“, „tsj“ je pokus o č, který stále zní víc jako š, například „Tsjekkia“. Dvojhláska „rs“ se čte jako „rš“, čili „norsk“ (norský) se čte „noršk“, podobně je to u sl – i když se „s“ čte jako s, „sl“ se čte jako šl, čili „slange“ (had) je „šlange“. Je běžné nevyslovovat „d“ na konci slova, takže například „sted“ (místo) se čte jako „stie“. Norština oproti tomu vůbec nezná a nemá c, q, x nebo z. C se přepisuje jako s (sentrum), q jako kv, x jako ks a z, přepisuje-li se, pak jako s; někdy se ovšem ponechává v přejatých slovech, ale i tak se čte jako s.

Norština má samozřejmě spoustu zajímavých idiomů (fast uttrykk). Například takový český kostlivec ve skříni se buď doslova překládá jako „skjelett i skapet“, ale častější je „svin på skogen“, čili prase v lese. To pochází z doby, kdy se z počtu prasat platily daně, a mnozí schovávali prasata do lesa v době, kdy přicházel výběrčí. Podobně je i dost kontinentálních, které byly pouze přejaté, ale zajímavější jsou ty zdejší. Například „Å kalle en spade for en spade“ znamená mluvit přímo – doslovně to pak znamená „říkat lopatě lopata“; případně takové české slibování modrého z nebe se slibuje norsky jinak – „Å love gull og grønne skoger“, čili slibování zlata a zelených lesů.

Chcete-li se naučit norsky, kurzy až po úroveň B1 (norsk prøve 3) jsou běžně k dostání za zhruba pět tisíc norských korun za semestr ve Folkeuniversitet, která má své pobočky na mnohých místech Norska. S vyšší úrovní je to horší, pokud nebydlíte zrovna ve velkém městě (Oslo, Stavanger, Bergen, Trondheim), takové kurzy se zpravidla neotvírají, takže nezbývá, než si zaplatit soukromého učitele – to například děláme zrovna teď my se ženou, když se připravujeme na Bergenstest. Pokud neumíte vůbec nic a chcete mít dobrý začátek, není od věci přijet do Norska jako au-pair, protože děti nebudou mít ten nešvar, co mnozí dospělí, a sice že budete-li mluvit špatně norsky, budou vám odpovídat anglicky; a navíc jejich norština není příliš komplikovaná a rodina vám zaplatí jazykový kurs. Nejspíš je možné se naučit základy i v Česku, ale jednoznačně bych doporučil se učit spíše v Norsku, protože v Česku vás ani rodilý mluvčí nikdy nenaučí rozmanitosti všech nářečí, které tu jsou, a protože v Norsku má každý právo na svůj dialekt, budou jím také na vás mnozí mluvit. Bohužel situaci trochu komplikuje fakt, že naprostá většina písniček je v nynorsku, a co hůř, v hodně obskurních dialektech nynorsku, takže učíte-li se bokmål, zpěv, což je jeden z dobrých způsobů, jak se jazyk učit, moc nepomůže.

Norština je velmi pěkný, zvučný, zpěvný, melodický jazyk, který je podle mého názoru ideální branou ke skandinávským jazykům. Na rozdíl od dánštiny nemá složitou výslovnost (to má dánština tak třikrát složitější) a na rozdíl od švédštiny poskytuje lepší možnost porozumění dalším skandinávským jazykům. Protože není, na rozdíl od dánštiny či švédštiny, tak archaická, neobsahuje tolik výjimek a komplikovaných pravidel – a navíc na rozdíl od Švédů a zejména Dánů nejsou Norové vůbec žádní „grammar nazis“, takže když budete mluvit nebo psát špatně, spíš vám to odpustí, což je pro učení se jazyka ideální. Zatímco zapadnout s jazykem do Francie není zrovna jednoduché, protože musíte mít francouzštinu buď perfektní, nebo si raději balte kufry, Norové jsou mnohem, mnohem tolerantnější.