Jak se co v Norsku dělá, díl osmý: Elektronická komunikace s úřady

Norsko má velmi dobrý systém elektronické komunikace se státní správou. Po drobných úvodních komplikacích se složitým systémem přihlašování se portál státní správy Altinn.no spojil s bankovním identifikačním systémem BankID a díky tomu může elektronicky snadno úřední záležitosti řešit docela každý.

Legitimace na zadní straně platební karty.Andrej Ruščák

Nejstarším stavebním kamenem celého systému byl – paradoxně až ke konci dodaný – identifikační systém BankID. Jedná se o javovou aplikaci, kterou společně vyvinuly a společně používají norské banky coby způsob autorizace přístupu k internetovému bankovnictví i on-line platbám, ať už kartou prostřednictvím systému 3D Secure, nebo u příkazů k úhradě. Každá banka vydává tokeny, taková malá zařízení, která po spuštění (a případném zadání PIN u některých bank) zobrazí kód platný zhruba minutu, který se pak vkládá do systému BankID. Samotné přihlášení je jednoduché – zadá se rodné číslo, kód z tokenu a heslo. To, co je na tom zajímavé, je, že jakýmkoliv tokenem se dá přihlásit do jakékoliv aplikace, která pro přihlášení používá BankID, takže stačí mít jeden token na všechna místa, kde se BankID používá.

Díky tomu se postupem času z BankID stal nejen způsob autorizace bankovních operací, ale i jasné a bezpečné ověření identity internetového uživatele na jiných místech. Protože systém BankID je nezávislý, není problém s ochranou osobních údajů. První banka, jíž jste klientem, vás legitimuje a vytvoří vám účet na BankID, díky kterému si pak už můžete sami založit účet v jiné bance, protože té jiné bance úspěšná autorizace prostřednictvím BankID řekne, že jste, za koho se vydáváte. Různé instituce, které používají BankID k ověření totožnosti nemají přístup k databázi jako celku, pouze dostanou potvrzení, že ten, kdo se přihlásil, ověřil svou totožnost. Je to takové elektronické ukazování občanského průkazu – v BankID je vaše jméno, příjmení, adresa a rodné číslo.

Altinn (doslovně přeloženo „Vše uvnitř“), čili norský portál veřejné správy, slouží prakticky k jakékoliv komunikaci s úřady. Prostřednictvím Altinnu dostáváte/podáváte daňové přiznání (selvangivelse), přihlašujete jméno potomka či ho přihlašujete do školky/školy. Jakýkoliv formulář, který existuje, z úřadu jiného, než je NAV, s výjimkou žádosti o pobyt v Norsku (kde, z logiky věci, žadatel přístup do Altinnu nemá), lze na Altinnu podat úplně stejně, jako fyzicky na úřadě. NAV je úřad, který v sobě spojuje funkce úřadu práce, správy sociálního zabezpečení a pár dalších podobných institucí. Pověst má spíše hroznou, jako byrokratická instituce, v níž pravá ruka neví, co dělá levá. Měl jsem s NAVem tu čest zatím pouze jednou, když jsem nahlašoval plán rodičovské dovolené, a nekompetenci úřadu mohu potvrdit (co pravda místní úředníci jsou slušní, milí, vstřícní, jenom holt v centrále, do které poslali mou žádost, neuměli tu žádost ani správně přečíst, takže po mně chtěli zcela zbytečně dodatečné informace, které na formuláři už byly, stačilo se jen podívat). Vzhledem k otvíracím hodinám úřadů (a bank), které jsou zpravidla od devíti ráno do tří odpoledne ve všechny pracovní dny, většina lidí, není-li jejich žádost opravdu výjimečně komplikovaná, podává žádosti právě přes Altinn a ne osobně. Díky tomu nedochází k přetěžování úředníků a nevznikají fronty – a systém tak dobře funguje.

Než se stát dohodl s nadací Finans Norge, která systém BankID provozuje, a to trvalo několik let, měl svou vlastní metodu přihlášení, která ale byla podle mého názoru trochu nešťastná. Občan poštou obdržel doporučeně papír s několika desítkami PINů a systém se vždy zeptal na podání některého z nich, například PINu číslo 26. Právě komplikovanost tohoto postupu odrazovala mnoho lidí (včetně mě) od běžného používání jinak velmi intuitivního Altinnu, ale integrací s BankID se stal z Altinnu opravdu velmi úctyhodný nástroj.

Jak systém funguje, demonstruji na několika příkladech z poslední doby, kdy jsem Altinn používal:

1)      Přihlášení syna do školky. Systém funguje naprosto transparentně a díky němu není ani možná žádná korupce, jak je bohužel smutným zvykem v mnoha jiných zemích. Zkrátka a dobře, přes stránky Sandefjord kommune (obecního úřadu Sandefjord) jsem se odkazem dostal rovnou do příslušné sekce Altinnu, kde po autorizaci s BankID jsem zaškrtl, o které školky mám zájem (přičemž automaticky mi to nabídlo místo pro mého syna na jeho rodné číslo), napsal jsem pár dodatečných informací, jako například co od školky očekávám a pak už jen stačilo čekat, než mi přes Altinn přišla zpráva, že se syn dostal do jedné z nich. Do deseti dnů pak bylo mou povinností potvrdit, že místo přijímám, jinak by propadlo a bylo by nabídnuto někomu „pod čarou“. Samozřejmě naprosto stejně se do tohoto procesu mohla zapojit moje žena.

2)      Po narození syna jsme měli půl roku na to ohlásit jeho jméno – do té doby byl ve Folkeregistru (rejstřík obyvatel, v podstatě databáze jmen, příjmení, rodných čísel a adres, spravuje ho finanční úřad) veden jako Ruscaks gutt (gutt = chlapec). Opět, dělalo se to velmi jednoduše – po narození syna mi do Altinnu přišel automaticky formulář, který stačilo jen vyplnit, žena ho autorizovala (případně jej mohla ona vyplnit a já bych ho autorizoval) a pak jméno začalo platit. Velmi prosté.

3)      Nejspíše tento víkend budu vyplňovat daňové přiznání. Nejprve mi do mé schránky přijde formulář na daňové přiznání, který vyplním, autorizuji a tím bude věc vyřízená. Jednoduše a efektivně.

Součástí systému BankID je i právo bank vydávat legitimaci, která je uznávaná v celém Norsku jako občanský průkaz – na zadní straně platební karty (viz obrázek). Občanské průkazy jak je známe ve většině Evropy v Norsku, podobně jako v Británii, nejsou – Norové mají pouze cestovní pasy a možnost si zřídit legitimaci na platební kartě, mají-li o to zájem.

Vláda momentálně pracuje na integraci záležitostí NAVu do Altinnu, aby tak bylo pro příště možné například podávat dokumenty o rodičovské dovolené elektronicky a ne jako dosud, papírově, osobně na úřadě, který má otevřeno od devíti do tří. Třeba jednou s dalším dítětem budeme mít byrokracii kolem něho, aspoň tedy tu norskou, ještě lehčí. Ta česká bohužel tak rychlá není; na to, že se syn narodil v červenci loňského roku a snažili jsme se vše zařídit tak včas, jak to jen bylo možné, české rodné číslo a český rodný list dostal až v lednu a pas až na konci února. Do té doby jsme museli cestovat jen na náhradní doklad, což není zrovna příjemná záležitost.

Myslím, že pokud by se české úřady chtěly v elektronizaci státní správy někde inspirovat, pohled na sever by rozhodně neuškodil.