Jak se co v Norsku dělá, díl sedmý: Přistěhovalci a politika

Slovy jednoho norského podnikatele: stačí vyřešit přistěhovalectví a závislost na ropě a z Norska bude ráj na zemi. Otázkou ovšem je, co to znamená, vyřešit přistěhovalectví. Přistěhovalců je v Norsku mnoho, mají různý status, pocházejí z různých koutů světa a mají tak různý vliv na Norsko. Někteří (většina) pozitivní, jiní silně negativní.

Přistěhovalci se tu dělí do několika skupin, jejichž původ, důvod přítomnosti v Norsku a vliv na zemi se liší natolik, že nelze mluvit o přistěhovalcích jako celku. Cokoliv kromě věty „jsou tu a jsou odjinud“ by se o nich řeklo, by nebyla pravda o významné části z nich. Proto se nedá vyřešit „přistěhovalecká otázka“ jako celek jedním zákonem, ale je potřeba individuálně zaměřit pozornost na jednotlivé skupiny. Ty by se daly charakterizovat takto: azylanti, au-pair a pečovatelé z jihovýchodní Asie, zejména pak z Filipín, drobní podnikatelé z téže části světa (zejména pak z Vietnamu), Evropané prchající před krizí, Evropané, kteří tu jsou ze zvědavosti, evropští Romové, expati z vyspělého světa a profesionálové ze zbytku světa, kteří přijeli na pozvání kvůli nedostatku vzdělaných/zkušených lidí v daném oboru. Nikdo jiný se v podstatě nemá šanci do Norska dostat jinak, než jako turista, proto je tím výčet úplný.

U azylantů záleží na tom, odkud jsou, a na reálném důvodu jejich příjezdu. Norský azylový systém totiž, třebaže zachránil mnoho pronásledovaných lidí, kteří jsou zpravidla vůči Norsku loajálnější než rodilí Norové, je děravý jako cedník a umožňuje velmi snadno zneužití. Nejviditelnější legitimní komunitou, která dostala v Norsku azyl, jsou představitelé íránské opozice, perští političtí aktivisté, kteří byli v Íránu pronásledováni, jakož i jejich rodiny. Jde zpravidla o vzdělané lidi, oddané Norsku až za hrob a bývají jedněmi z prvních, kteří protestují, když se muslimští duchovní v Norsku domáhají čehokoliv navíc. Není divu, kdo před islámským státem uprchl, je na jeho pařáty podobně citlivý, jako bývali uprchlíci před komunistickým režimem na jakékoliv rudé tanečky. Z podobných důvodů dostali v Norsku azyl někteří Bělorusové, v minulosti pak lidé z bývalého východního bloku.

Problém je v tom, že podle mezinárodního humanitárního práva sama existence války nebo jiného ozbrojeného konfliktu v dané lokalitě není a priori důvodem pro uznání azylu; aby uprchlík mohl žádat o azyl, musí dokázat, že je ohrožen přímo on sám například kvůli politické činnosti, etnickému původu (v případě etnických čistek), sexuální orientaci, náboženství a podobně. To je aspekt, který se nejvíce zneužívá a u něhož se v azylovém řízení nejčastěji lže. Tímto způsobem se do Norska dostali mnozí Somálci, Iráčané, Afghánci nebo Pákistánci, kteří posléze na základě práva na sjednocení rodiny přišli s poměrně širokým příbuzenstvem. Přesně tito azylanti jsou důvodem, proč se vede debata o zpřísnění azylových pravidel a proč vládní Strana pokroku (Frp) požaduje referendum v této otázce. Mnoho politiků totiž dělá, že tyto podvody nevidí. Na falešné azylanty je totiž napojený poměrně velký byznys, jehož představitelé (různé neziskové organizace) dokáží udělat kravál, který politici neradi vidí. Teď je otázka, jak systém reformovat tak, aby nedovolil falešným žadatelům o azyl jej dostat, ale zároveň aby byl otevřen skutečně perzekuovaným lidem.

Další skupinou jsou au-pair a pečovatelé či pečovatelky z jihovýchodní Asie, povětšinou však z Filipín. To je skupina přistěhovalců, jejichž přítomnost v Norsku je tak trochu černým svědomím špatné všeobecné zdravotní péče. Pokud jde o ně samotné, jsou to přistěhovalci doslova perfektní: vzdělaní v oboru, který je potřeba a nedělající žádné problémy. Jsou takovými tichými, leč podstatnými ozubenými kolečky v celém systému chodu moderní norské společnosti. Problém je v tom, že jejich situace byla na Filipínách často tak tragická, že s vděkem žijí v polootrockých podmínkách v norských rodinách, které je zaměstnávají sice naoko oficiálně – platí daně a drží vše "papírově v pořádku" – ale nedostávají volno, jak by měli, rodiny je nutí k obrovským přesčasům, samozřejmě bez další mzdy. Ačkoliv chápu, že se mají lépe jako téměř otroci v Norsku než v Quezon City, pobuřuje mě, jakož i mnohé jiné, jak se jejich „zaměstnavatelé“ k nim často chovají. V případě této komunity ovšem více, než kde jinde platí, že kde není žalobce, není soudce a tak problém vesele žije a roste svým tempem. Samozřejmě jsou rodiny, které filipínské au-pair či pečovatelky nezneužívají, nebo zneužívají jen „v mezích slušnosti“ (cokoliv to znamená), ale soudě podle interních informací, které z této komunity mám, je spíš častější to zneužívání.

Podobně jako v Česku, i v Norsku je mnoho rodin, které přijely z Vietnamu za lepším životem a otevřely si tu své obchůdky a restaurace. Na rozdíl od Česka na této komunitě není ani stín podezření, že by se věnovali pěstování marihuany nebo krácení daní, v jejich obchodech zaplatíte bez problémů kartou, jsou to v naprosté většině poctiví obchodníci a jejich děti umějí perfektně norsky a jsou dobře zapojené do většinové norské společnosti. Opět platí, že to jsou přistěhovalci k nezaplacení.

Občané EU jsou největší skupinou přistěhovalců v Norsku. Zatímco všichni neevropští přistěhovalci tvoří dohromady skupinu. Zatímco z celého rozvojového světa dohromady žije v Norsku kolem tří set tisíc přistěhovalců, Evropanů je, podle údajů z loňského roku, daleko více. Ve Folkeregistru je zapsaných dlouhodobě v Norsku žijících na 350 tisíc Evropanů, ovšem jejich počet je daleko vyšší - mnozí totiž žijí v Norsku, aniž by se registrovali a statistika také nepočítá s lidmi, kteří dojíždějí za prací z EU do Norska a žijí v Norsku kratší dobu, než 180 dní v roce. Součet nastálo žijících a dojíždějících sahá podle odhadům k 750 tisícům. Jejich motivace příjezdu do Norska je různá. Většinou jde o lidi, kteří nemohli doma najít práci kvůli velké finanční krizi – to se týká zejména Švédů, Poláků, Italů, Španělů, Portugalců, Litevců, Lotyšů, Slováků a Britů (zajímavé je, že se tu téměř nevyskytují Řekové), ale je zde i mnoho takových, kteří přijeli do Norska ze zvědavosti, touze po něčem novém a kteří z původních zemí odjíždět nemuseli – to se týká zejména Němců, Čechů, Holanďanů či Dánů. Většina je z té první skupiny a z ní je tu většina lidí jen dočasně na pár let – vydělat si a odjet domů, přečkat krizi někde, kde se dá rozumně žít a pracovat. Ti druzí do Norska zpravidla přijíždějí nastálo.

Problém je, že mezi Evropany, kteří přišli do Norska poctivě pracovat, přišlo i nemálo Romů, zejména z Rumunska a Bulharska, jejichž komunita je v Norsku bohužel spojena zejména se zločinem a nelegálním tábořením. Co s těmito lidmi udělat, aby se opatření zároveň nedotklo slušných Evropanů, díky kterým norské HDP pěkně roste a kteří jsou jednoznačným přínosem, je velmi těžké říci. Mezi samotnými Romy zaznívá (a byl vyřčen i na kameru) názor, že stačí jim zaplatit a oni odejdou. Inu, otázka je, jak k tomu přijdeme my, kteří jsme přišli bez nároku na jakékoliv veřejné peníze, kurzy norštiny jsme si platili sami a snažili jsme se usadit na vlastní pěst. Na jakékoliv návrhy dávat nově přišlým Romům jsou tak velmi alergičtí zejména přistěhovalci, kteří se dokázali zařídit sami, aniž by jim kdokoliv cokoliv dal nebo odpustil.

Poslední dvě skupiny tvoří profesionálové, kteří v Norsku jsou potřeba. Buď jde o expaty na několikaletých kontraktech, kterým zpravidla celé jejich živobytí v Norsku platí jejich domovská firma, nebo o lidi, kteří mají kvalifikaci, jíž se v Norsku nedostává. První jmenovaní jsou zpravidla z hlediska norské společnosti naprosto neviditelní, protože v Norsku jen bydlí, ale v zásadě tam nějak více nežijí, protože svůj pobyt považují pouze za dočasné bydlení v jiné zemi. Profesionálové z celého světa, kteří dostali pracovní víza kvůli své odbornosti, jsou zpravidla tak atomizovaní, že se nedá o nich hovořit jako o nějaké společenské síle. Ti se zpravidla snaží pokud možno co nejrychleji integrovat do norské společnosti.

V diskusi o přistěhovalectví a o tom, co by se s ním mělo dělat, tak jde o velmi citlivé vyvažování. Jak znechutit problémovým přistěhovalcům vstup, aniž by se odradili ti, kteří Norsku pomáhají a bez nichž by bylo Norsko výrazně chudší zemí? To je otázka, na níž není snadné odpovědět. Toto jsou zhruba recepty jednotlivých politických stran:

-          Høyre, hlavní vládní strana (liberálně-konzervativní pravice) chce ponechat systém víceméně jak je s tím, že je pro takové změny v azylovém systému, aby nebyl tak zneužitelný.

-          Fremskrittspartiet, koaliční partner Høyre (libertariánská pravice) chce zásadně zpřísnit azylový systém a je pro důslednější kontrolu toho, aby evropští nerezidenti nepřekračovali tři měsíce, po které mohou v Norsku najednou pobývat bez nutnosti prokázání vlastních prostředků na živobytí (práce, majetek odjinud, apod.) Déle než tři měsíce smějí v Norsku žít pouze ti občané EU, kteří dokáží prokázat, že se uživí sami, buďto tím, že mají v Norsku zaměstnání, podnikání nebo žijí z dostatečně velkých úspor. Toto opatření celkem jasně míří na Romy.

-          Arbeiderpartiet, sociální demokracie, nechce na systému měnit pokud možno nic, ale je ochotná diskutovat o zneužívání azylového systému. Rovněž se zajímá o situaci Filipínců a Filipínek s tím, že některé kruhy v Ap požadují zákaz vydávání pracovních víz lidem z Filipín „pro jejich vlastní dobro“. Nevím, jestli je to nejšťastnější řešení, ale aspoň se musí sociální demokracii přičíst k dobru, že o tématu vůbec mluví. Ostatní se totiž tváří, jakoby neexistovalo.

-          Senterpartiet, bývalá Bondepartiet, čili strana sedláků, je za zásadní zpřísnění azylové politiky a jinak ve svém programu o imigraci mluví pouze v kontextu nutnosti jejich integrace a jak jí docílit. Jinak Senterpartiet přistěhovalectví moc neřeší, protože na venkově stejně téměř žádní nejsou – a například sezónní brigádníci v zemědělství se jim naopak většinou hodí. Senterpartiet je pověstná tím, že se zajímá výhradně o venkov a o sedlácké výsady a vše ostatní jim je vesměs jedno.

-          Venstre, levicově liberální strana, chce zachovat systém takový, jaký je, případně do něj nalít ještě více peněz na kurzy norštiny. Nemyslím, že by to jakkoliv pomohlo, protože zpravidla Evropané, kteří na kurzy zdarma nárok nemají, si je stejně platí sami a azylanti, kterým je stát platí už dnes, o ně stejně nemají takový zájem, jak by si stát představoval. Ještě širší nabídka kurzů toho tedy moc nevyřeší.

-          Kristelig Folkeparti, křesťansko-lidová strana, je k tématu imigrace poměrně indiferentní. Zachovává současný status quo a je ochotna podpořit jakýkoliv vládní návrh, který nebude v rozporu s vlastním programem.

-          SV, (neo)komunistická strana má poměrně silný odpor k evropským přistěhovalcům, neustále říká, že jde o sociální dumping a braní pracovních míst norským pracujícím; na druhou stranu ovšem odmítá jakékoliv zpřísňování azylového systému a je pro ještě větší otevření bran přistěhovalcům ze zemí třetího světa. Nutno podotknout, že v posledních parlamentních volbách prolezli do parlamentu s výsledkem 0,1 % nad čtyřprocentní hranicí.

Sečteno a podtrženo, rozhodně neplatí to, co se o Norsku na mnoha českých blozích píše, že jsme tu zaplaveni nepřizpůsobivými imigranty. Jsou tu jisté problémy, které nemají složité řešení, pouze k němu chybí politická vůle. Až na reformu azylového systému ani není potřeba měnit žádné zákony – stačí pouze dostatečně vymáhat ty, které existují, a k jejichž obcházení poměrně často dochází.