Jak se co v Norsku dělá, díl šestý: Vyrovnávání se s minulostí

Ačkoliv byli takřka odjakživa Norové, pomineme-li vikingské období, na evropské poměry velmi mírumilovným národem, mají ve své kolektivní paměti tři věci, za které se stydí a s nimiž se snaží mentálně vyrovnat. Jednak je to extrémní bída, jaká v Norsku vládla, pak s bídou spojená izolace a kulturní zaostávání a nakonec nacistická okupace a její důsledky.

Norové jsou patrioti, svou zemi milují a naprosto upřímně věší vlajku kdykoliv je co slavit, a nemusí to být zrovna 17. května. Přesto je část Norů ke své zemi velmi kritická, část o kritizování hodných věcech mlčí a malá část se snaží kritiky umlčet větou, kterou jsem slyšel mnohokrát už v mnohých zemích, která se dá parafrázovat takto: „Buďte ticho, to jenom u nás se takhle kálí do vlastního hnízda, kdybyste radši byli tak hrdí jako (příklad nějakého národa, který je údajně hrdější, ale kde se vlastní země kritizuje naprosto podobně)“. Je to tak ohraný argument, že kdykoliv ho slyším, musím se smát, obzvlášť tomu naivnímu přesvědčení, že kritika vlastních řad je a) něco špatného, b) něco, co se jinde nedělá.

Jeden velký komplex v norské duši pochází z bývalé bídy. Zatímco mnoho Evropanů včetně mě přijelo do Norska proto, že jim učarovala předropná norská duše a právě hodnoty, které ta společnost vyznávala v době, kdy bylo zle, Norové mají většinou pocit, že za tímto obdobím je potřeba udělat hodně tlustou čáru a pokud možno se k němu nevracet. Je to jednak škoda, protože tím popírají svou vlastní duši a mnozí, zejména mladí, se snaží opičit svým životním stylem po amerických seriálech o „mladých a úspěšných“, ale hlavně to má bohužel velmi špatné následky pro budoucí generace. Norové dělají chybu, kterou dělali mimo jiné Češi v 19. století, a sice že považují mnoho starého za nepotřebné, co se musí nahradit novým, lepším, modernějším, a spousta památek tak končí zbouraná nebo zapomenutá. Tak jako došlo ke zničení mnoha památek v Čechách 19. století ve jménu industrializace a nové doby, dochází k nim dnes a denně v Norsku na očích veřejnosti, která si neuvědomuje, že to, co dnes ničí, jí bude za padesát let chybět. Příklad: první divadlo u nás ve městě bylo na rohu Jernbanealléen a Stockfleths gate. Již nějakou dobu jako divadlo nesloužilo, protože město má modernější budovu divadla a ještě k tomu velký kulturní dům (mimochodem pěkně ošklivý a postavený na místě staré lázeňské Spolkové budovy zbořené v 50. letech, která byla podle fotografií velmi pěknou ukázkou lidové architektury). Protože to bývala menší dřevěná budova na lukrativním pozemku v centru města, bylo řešení jednoduché: zbourat, prodat developerovi a postavit tam betonový bytový dům. Co pravda, projekt se má jmenovat Teaterlokalet, a možná tam bude i pamětní deska, že zde stálo nejstarší městské divadlo, ale podle mě je to jedna z těch věcí, které by se dělat neměly. Podobně už zmizelo a mizí po Norsku spousta památek, což bohužel dost ilustruje typický norský pohled na staré věci – symbolizuje to starou, chudou dobu; pryč s tím, je potřeba ukázat světu, a zejména pak sousedům, že už jsme moderní země a že se na nás nemusejí dívat jako na chudáky.

Posedlost vším novým, která z tohoto komplexu vyplývá, má pro nás ostatní velmi velkou výhodu. Bydlel jsem v Nizozemí, kde si lidé naopak starožitností velmi cení a kde je velmi populární si vybavit dům starožitným nábytkem, u něhož se lidé pídí po jeho historii a s každou takovou věcí, kterou si kupují, si kupují i její příběh. Proto, chcete-li starožitný nizozemský nábytek, bývá často pekelně drahý. Co tak vím, naprosto totéž, ba v míře ještě větší, je běžné třeba ve středostavovské Anglii. V Norsku se takových věcí mnozí lidé zbavují jako nepotřebných krámů, které musejí uvolnit místo novým, moderním, „designovým“, jak se tu říká. To způsobuje, že v gjenbruku, obchodech s použitým zbožím, se za pár korun dají najít perly – například náš stůl z leštěného vyřezávaného ořechového dřeva se šesti vyřezávanými židlemi (takovými, co se v Česku vystavují na zámcích), nás přišel na 4000 norských korun. Kdekoliv na kontinentě by to stálo výrazně více, protože lidé si uvědomují, jaká je v historických věcech hodnota. Problém je v tom, že tím z Norska mizí jeho historie a vzpomínky, a s nimi i tradiční mentalita, kvůli které mají mnozí, včetně mě, Nory rádi, a kterou nahrazuje u mladé generace buď dost otřesný konzum ve smyslu rok-dva stará věc je stará; nebo pak IKEA. Čest výjimkám.

Další komplex, který hodně Norů ze své minulosti má, se týká dřívější kulturní zaostalosti kvůli odlehlosti Norska. My si to ani neuvědomujeme, ale naše pozice hned na východ od Německa, třebaže byla kritizovaná jako způsobující zaostávání za Evropou (v 18. a 19. století myšleno Francií a Anglií), byla pořád ještě výrazně lepší, než jakou měli Norové až do druhé poloviny století dvacátého. Právě zájem o kulturu u širokých vrstev, a nejen u intelektuální elity národa, který se v Česku objevil v druhé polovině 19. století, do Norska začal přicházet až někdy před dvaceti až třiceti lety. V minulosti kulturu a světové novinky Norům zprostředkovávali zpravidla Dánové a Švédové, přičemž proud z Dánska býval daleko populárnější, nežli ze Švédska. Kdo chtěl mluvit jako světák, používal dánské výrazy, psal riksmålem (norštinou psanou podle dánského pravopisu – je tím mimo jiné psaná i Ústava) a zásadně nepoužíval ženský rod – ten totiž dánština, na rozdíl od norštiny, nezná, má místo něj pouze rod „životný“ a „neživotný“. Mimochodem říkat například „solen“ místo „sola“ (do angličtiny bychom přeložili jako „the sun“) se za posh jazyk v západní části Oslo, která se od Dánů zpravidla opičila ve všem, považuje dodnes. Protože lidovým vrstvám v 19. století toto kopírování Dánska horem dolem moc nevonělo, začali se vymezovat jinak. Zejména ve Vestlandet, na západním pobřeží Norska začali pěstovat nynorsk, moderní podobu lidové, tradiční norštiny, ale v Østlandet, čili v okolí Oslofjordu, byla situace jiná. Zde buď začali kopírovat Švédy (k nelibosti norským kulturním elitám, které se tomu zpravidla vysmívaly a „svorsk“, čili norština záměrně hemžící se švédskými výrazy byla považovaná za „trapně humornou“), nebo, ještě častěji, rovnou Angličany. Zatímco vyšší vrstvy dávaly například svým synům typicky dánská jména jako třeba Kristian, venkovský lid dával jména typicky norská (Øyvind, Ole, Ragnar, apod.) a dělnická třída jména anglická, přičemž populární bývalo zejména jméno „Harry“. Od té doby se slovo „harry“ s malým h v Norsku používá coby označení něčeho trapného, či buranského. Otázka, co všechno je dnes „harry“, do značné míry odráží právě kulturní komplexy, které člověk, používající toto slovo jako denunciaci, vůči světu má. Ačkoliv se všelidová kultura v Norsku za posledních 20 let velmi prudce rozvinula, stále stačí jedna návštěva Göteborgu, aby člověk viděl ten rozdíl proti jakémukoliv místu v Norsku, včetně Oslo, v kulturní nabídce a v samozřejmosti, s jakou místní opírají své názory a svůj pohled na svět o sdílený bohatý kulturní odkaz.

Vypořádávání se s nacismem a s obdobím, které po okupaci těsně následovalo, je však mnohem těžší. Německá okupace způsobila dost vážné rozdělení společnosti, protože na jedné straně mnozí Norové bránili svou zemi před příchodem německé armády a byl zde i silný odboj, na který jsou Norové dodnes velmi hrdí (díky němu například Hitler nedokázal stihnout vyrobit jaderné zbraně), ale na druhou stranu většina lidí byla ticho a nechtěla se „umazat“ a do toho menšina, ovšem dosti viditelná menšina, utvořila loutkovou vládu kolaborantské strany zvané Nasjonal samling (Národní sjednocení) pod Vidkunem Quislingem, která ne že by kolaborovala o moc více, než její ekvivalenty v Evropě (vláda z Vichy, vláda Slovenského štátu a podobně), ale jejíž existence dělá dosti nepěknou díru v představách většiny Norů o sobě samých, tedy že Norové jsou národem povahy holubičí, a zejména pak bytostnými a bezchybnými demokraty. Když pak Německo kapitulovalo, bylo zapotřebí velkého snažení norských elit o to, aby se nezačalo lynčovat a aby společnost začala opět fungovat jako jeden celek. O to, že nevypukly žádné poválečné masakry na skutečných či domnělých kolaborantech, se zasloužila sociální demokracie (Arbeiderpartiet), kterou z vděku za toto snažení mnoho lidí volilo celá desetiletí bez ohledu na její faktickou politiku. Bohužel, frustrace norské společnosti z kolaborace se vybila na těch nejslabších, a sice na norských ženách, které chodily, vdaly se nebo měly děti s německými vojáky. Tyto ženy byly ještě dlouho po válce systematicky šikanovány, jakož i jejich děti, které přirozeně za své rodiče nemohly. Vůči těmto dětem má norská společnost dodnes svůj dluh.

O tom, jak okupace poznamenala norskou společnost, svědčí i prudká diskuse, jaká se před několika dny rozpotala poté, co se jedno nakladatelství rozhodlo knižně vydat státní, nedávno odtajněnou publikaci z roku 1945, v níž je seznam všech osob podezřelých z kolaborace s nacisty. Kniha se jmenuje Liste nr. 1 over mistenkte for grovere arter av landssvik, čili První seznam podezřelých ze spáchání závažných druhů vlastizrady a je v ní na šestnáct tisíc jmen. Vzhledem k tomu, jak populární v Norsku je každý rok sledovat při zveřejňování seznamu daňových poplatníků kolik kdo má, kolik kdo vydělal a jaké daně zaplatil, se trochu bojím reakce veřejnosti na takovou knihu, už jen s poukazem na to, že jde pouze o podezřelé z kolaborace, nikoliv těch, kteří prokazatelně kolaborovali.

Co pravda, ve srovnání s jinými zeměmi, které nacisté okupovali, se s vlastní temnou historií z této doby Norové vypořádali ještě velmi dobře. Přesto to zůstává jako nezahojená rána, která kdykoliv může začít hnisat a která stále ještě budí silné vášně, a to i téměř sedmdesát let od konce války.