Předsudky a skutečnost aneb proč vláda plebsu nefunguje

Jde o příběh známý v mnohých zemích. Plebs se něčeho panicky bojí, logické argumenty neposlouchá, chce hlavně „tvrdou rukou“ vyřešit problém a místo toho problém ještě výrazně zhorší. Přitom se samozřejmě ohání (nejlépe přímou) demokracií a právem na projevení „vůle většiny“. Ovšem výsledek je ten, že se situaci nepomůže a pouze to vede k honům na čarodějnice či Velkým Bratrům. Paradoxně má tak příliš mnoho demokracie podobně škodlivý efekt na její kvalitu, jako má na svou kvalitu zcela nehlídaný trh, který automaticky skončí dusícím mono- či oligopolem.

Zcela právem se v Evropě pošklebujeme státům, které zavedly právo šarí’a, že nejsou dostatečně civilizované. Jenže často si neuvědomujeme, že podobné primitivní pudy, které v ultrakonzervativní muslimské společnosti vedou ke kamenování homosexuálů, sekání hlav či rukou, nebo trest smrti za odpadlictví, máme navzdory naší civilizovanosti a demokratičnosti v sobě také. Každá společnost v západním světě je obzvláště háklivá na nějaký problém, který má tendenci řešit podobně hloupě, jako Saúdská Arábie řeší cizoložství.

Tak například angloamerická kultura je přehnaně posedlá vším, co se týká sexu, nahoty či drog (to platí zejména pro tu americkou). Skandinávská bývá posedlá tématem alkoholu a bezpečnosti. Británie zažívá momentálně dosti ohavnou posedlost tématem imigrace ze střední a východní Evropy (zatímco málokdo se odváží tvrdit, že nejmenované komunity, jejichž členové řežou hlavy britským vojákům, za cokoliv mohou). V Česku, navzdory rozšířené korupci, hrozí podobný hon na čarodějnice v případě domnělých korupčníků, kteří se ani nemusejí ničeho dopustit, ale společnost je odepíše už předem. V Polsku je momentálně v kurzu hysterie kvůli, jak to nazývá tamní katolická hierarchie, „ideologii gender“, což může být jen dovolení synovi, aby si hrál s panenkou.

Všechny tyto příklady a mnohé další svědčí o jednom – lůza i ve vyspělé společnosti chce především krev. Pokud cítí, že je někde problém, žádá silové řešení, které může drasticky a nespravedlivě postihnout mnoho nevinných. Situaci to přitom vůbec nezlepší, ale každý politik, který se takového tématu chytne, má své zvolení jisté. Ti, kteří nabádají k používání rozumu, jsou v lepším případě vysmíváni, v horším rovnou označeni za vinné tímtéž, čím se obviňují skupiny, jichž se zastávají. Co to znamená pro kvalitu demokracie?

Základní podmínkou funkčnosti demokracie, podobně jako anarchokapitalismu, je, že všichni aktéři se rozhodují racionálně. Volič se rozhoduje tak, aby byly reprezentovány jeho požadavky a zájmy; firmy pak tak, aby maximalizovaly svůj zisk. V teorii to samozřejmě funguje skvěle, ale to funguje i perpetuum mobile, zanedbáme-li například tření. Ve světě skutečném pak se voliči rozhodují zejména pudy a firmy kolikrát obětují svůj zisk vlastním předsudkům. Jsou-li tyto předsudky ve společnosti dostatečně rozšířené, nebude pak fungovat poučka, že ten, kdo svůj byznys založí na jejich popření, vyhraje v konkurenčním boji. Nebo třeba i se někdo najde a vyhraje, ale trvá to dlouhou dobu, během níž mohla inovace být někde úplně jinde, kdyby nedošlo ke korekci.

Hypotetický příklad: existuje hluboce konzervativní společnost, v níž žádný hotel neposkytne pokoj nesezdanému páru.  Jistě, třeba po několika desítkách let se objeví někdo, kdo to umožní, ustojí podpásové útoky konkurentů, médií a „rozhořčených občanů“, kteří se domáhají „zachování ctnosti“, vydělá na tom balík a postupně tak uvolní pravidla – ale mezitím mnoho lidí bude na evidentně hloupém diskriminačním zvyku bito. Zatímco pokud přijde autorita, která ve jménu zásady „co neškodí, nesmí být omezováno“, přinutí hotely přijímat nesezdané páry, hodně lidí si oddechne, trh se zvětší, víc lidí využije hotelových služeb, víc hotelů se postaví, HDP vzroste, vybere se více daní a všichni, samozřejmě kromě bigotní lůzy, která hořekuje nad „mravním úpadkem“, jsou spokojeni.

Ačkoliv mám rád trh, do jehož činnosti stát příliš mnoho nemluví, jakož i možnost vlastní volbou ovlivnit směřování země, čím dál tím víc jsem toho názoru, že stát by měl mít nejen právo, ale přímo i povinnost bránit zásadu „každý může dělat, co chce, pokud neškodí jiným“ i proti vůli vlastních občanů podobně, jako chrání spotřebitele uvalením povinnosti uvádět složení výrobků či antimonopolními zákony. Je smutné, když člověk vidí, s jak mizerným výsledkem se tohoto úkolu různé vlády různých civilizovaných zemí zhostily.

Skvělým příkladem je dnešní Británie. Přestože je velmi mnoho poddaných Jejího Veličenstva, kteří chápou, že přistěhovalci z nových členských zemí EU jsou (a to vysoce) čistými plátci do britského rozpočtu, pořád tu je přes padesát procent hlupáků, kteří, když Daily Mail nebo Daily Express napíšou, že Poláci přicházejí na Ostrovy hlavně pobírat dávky, tomu skálopevně věří. Je-li pak po jejich, tak Británie jako celek, i oni, jako každý zvlášť, tratí. O britské posedlosti kamerovými systémy pak ani nemluvě – přestože objektivně vede systém k šikaně nevinných lidí, kteří byli falešně označeni automatem jako hrozba (známý příklad jednoho francouzského programátora, kterému k několikaleté šikaně a zapsání na seznam potenciálních teroristů stačilo jít v bundě do metra a nenastoupit do první soupravy), zatímco atentátníci z al-Káidy spáchali atentáty v Londýně přímo pod očima stovek kamer, které měly jejich činu zabránit. Ale hlavně že se stále najde mnoho naivních hlupáků, kteří říkají, že čím více kamer, tím lépe.

Jiný příklad je skandinávská (a zejména norská) alkoholová politika či zásady každodenní bezpečnosti. Racionální pozorovatel může jen lámat ruce nad evidentně vyhozenými penězi za odborné výzkumy, které již mnohokrát prokázaly, že tabuizování alkoholu a jeho tupá represe vedou jen ke zvýšené míře alkoholismu ve společnosti, ale běžný volič, který věří tomu, že čím tvrdší je postih, tím menší je problém, je zkrátka nepřekonatelný. Podobně je to s posedlostí bezpečností – limit 100 km/h na dálnici v Norsku je výsměchem zdravému rozumu, podobně jako zdejší pokuty za rychlost. Ano, nová vláda chce zvýšit limit na dálnicích, ovšem tím se – opět navzdory jásotu velké, té rozumnější části norské populace, dostala do situace, kdy se najde stále nemálo hloupých lidí, kteří tvrdí, jak chce pravicová vláda div ne vraždit norské občany tím, že jim dovolí jezdit na dálnici s jednosměrným provozem rychlostí, která je stále 20 km/h pod evropským standardem. Co se pokut týče, velmi se divím tomu, že se policie, Veidirektoratet nebo Statens Vegvesen nepodívaly nikdy do Německa, kde jsou pokuty nastaveny tak, že je provoz plynulý a zároveň bezpečný. Zatímco pokuta za překročení rychlosti na dálnici i o 30 km/h tam, kde je omezená, je spíše symbolická, pokuty za nebezpečné předjíždění, nedodržení bezpečné vzdálenosti, jízdu na červenou, nebo výraznější překročení rychlosti v obci jsou tak drakonické, že jsou pro mnoho lidí likvidační. Že by to bylo tím, že Němci po zkušenosti s diktaturou jsou (alespoň prozatím) vyléčeni z potřeby hloupě tvrdých postihů?

Veškerá legrace ovšem končí tam, kde jde o život. Například polské protidrogové zákony, nebo nedávno (konečně!) zrušený zákon, který posílal cyklisty pod vlivem alkoholu automaticky do vězení, americký Megan’s Law, který zavedl veřejně přístupné rejstříky registrovaných „sexuálních zločinců“ (kteří často tam jsou za „zločiny“, které jsou téměř všude mimo Spojené státy naprosto legální, například sex se sedmnáctiletou) či americké protidrogové zákony, stojí nejen státní rozpočet obrovské množství peněz na zbytečně uvězněné občany, ale hlavně ničí životy lidí, kteří si je zničit nezaslouží. Ve všech těchto případech je původcem nábožensky bigotní lůza, která chce více krve a která má pocit, že problémy drog či sexuálních deliktů (ano, dobrovolný sex s osobou pod Age of Consent, který je v USA často výrazně vyšší, než v Evropě, byť je občas korigován tzv. Romeo and Juliet Law, který amnestuje „pachatele“ starší jen o málo let, než je jejich „oběť“, je označován za Statutory Rape) se vyřeší tím, že se domnělým pachatelům pokud možno co nejsurověji zničí jejich vlastní život. Zde se ptám – kde je křesťanské poselství o odpuštění bližním? Je skutečně správné, že najde-li policie gram marihuany u sedmnáctiletého, je poslán do vězení, je zničena jeho budoucí kariéra, je odsouzen do pozice někoho, kdo skončil, ještě než stačil začít a to jen proto, že porušil něčí hloupé představy o světě, aniž by komukoliv ublížil? Je opravdu tohle demokracie, o kterou tolik stojíme?

Nebylo by zkrátka lepší přiznat, že demokracie funguje jen tehdy, když se lůza zaměstná něčím jiným, než volbami, například sledováním sportovních zápasů, nebo když se její touha po krvi bude dusit sociálními dávkami, které jí zalepí ústa? Svým způsobem je to takové „pojištění reality“ ve smyslu „já budu ze svých daní platit na vaši zábavu, ovšem vy mě nebudete ohrožovat vaší bigoterií“.

Až se bude příště někdo ohánět tím, že je potřeba vyřešit korupci tak, že se například bude konfiskovat každý majetek, od něhož majitel nedokázal najít účtenku, nebo tím, že se bude povinně monitorovat každé interní zasedání každé firmy (a umím si představit, že by tomu leckdo tleskal), tak ať se pak nikdo nediví, když korupce ještě více naroste a navíc přibude mnoho nezaměstnaných, protože v takovém prostředí nebude chtít nikdo podnikat. Ale hlavně to bude podle některých správně „přímo demokratické“, protože to přeci „nadpoloviční většina chtěla“. Kdykoliv se tak budeme (oprávněně!) pošklebovat zastáncům práva šarí’a, podívejme se také na to, jestli lidé s podobně středověkými pudy nesedí také přímo vedle nás.