Co pořád vede lidi k vytváření nových, či držení starých tabu?

Říká se, že opakovat tutéž činnost znovu a znovu a očekávat různé výsledky je známkou šílenství. Co jiného, než šílenství, tedy vede lidi k tomu, aby znovu a znovu zkoušeli mladé držet různými tabu s očekáváním, že nebudou-li o neřesti vědět, stanou se slušnými a zodpovědnými lidmi?

Mnoho rodičů by si zajisté přálo, aby se jejich dítě chovalo v budoucnu zodpovědně. Aby se neopíjelo, aby v dospívání nedošlo k nechtěnému těhotenství či k nakažení pohlavní nemocí, aby jedlo zdravě a tak dále. Přesto často opakují chyby svých rodičů – myslí si, že zabrání-li dítěti k potenciálně rizikové činnosti přístup, dítě bude „uchráněno“. Nemůže snad být většího omylu.

Tady ve Skandinávii (a zejména v Norsku a ve Švédsku – Dánsko je v tomto ohledu jiné) je v tomto ohledu na problém zaděláno u naprosté většiny budoucích dospělých. Nevím, je-li to skandinávským charakterem, luteránskou výchovou či obojím dohromady (podobný jev jsem například u českých či polských evangelíků nikdy nepozoroval – třeba je to tím, že jsou v menšině), ale lidé se zde často panicky bojí neomezených možností. Velkého množství peněz, velkého množství alkoholu, velké míry luxusu a tak podobně. Naprostá většina především Norů je přesvědčena, že dostanou-li lidé možnost dostat se k velkému množství čehokoliv, co vede k potěšení, skončí to tragédií, protože nebudou vědět, kdy přestat. Proto je zde takřka cokoliv, co potěšení s jistou měrou rizika přináší, regulováno, nebo rovnou zakázáno. Kořeny tady toho principu jsou vidět už ve výchově a jen velmi těžko se lidem vysvětluje, že děláním z výše uvedených věcí tabu se budoucí dospělí neochrání.

Začíná to už u malých dětí. V Norsku se zažilo, že sladkosti se dítěti dávají pouze v sobotu (lørdagsgodt), aby je nejedlo příliš často a nezkazilo si tak zuby. Tolik teorie. Praxe je taková, že se ze sladkostí stává zakázané ovoce, které je ovšem velmi chutné a lákavé – a tak s příchodem každé soboty se děti učí velmi nezdravému fenoménu: potřebě se nacpat „na celý týden“, aby maximálně využily možnosti, kterou sobota v tomto ohledu nabízí.

Jakmile dosáhnou plnoletosti, tento princip se okamžitě obrátí jiným směrem: k alkoholu. Problém alkoholu v Norsku je historický – do devatenáctého století se zde pilo naprosto neuvěřitelným způsobem a jako reakce na to vzniklo hnutí zvané „avholdbevegelse“ (avhold = abstinence), které skrze státní luteránskou církev vštěpovalo lidem, jaký je hřích propadnout démonu alkoholu. Bohužel jak se to přehánělo s pitím do té doby, tak se to přehánělo s restrikcí od té doby a výsledek je takový vztah k alkoholu, jaký má malé dítě, dostane-li se bez vědomí rodičů s velkým množstvím peněz přes pracovní den do obchodu se sladkostmi. Asi nemusím připomínat, jak to pak vypadá. Alkohol je něco, co v Norsku k dětem zpravidla absolutně vůbec nepatří – nemyslím to ovšem pouze tak, že jej nepijí (to je samozřejmé). Mnoho Norů považuje za škodlivé, vidí-li dítě své rodiče pít byť jen kapku alkoholu, protože už po mnoho generací věří, že neuvidí-li dítě alkohol, neokusí jej v budoucnu. Co naplat, zatím se každá generace přesvědčila o opaku. Efekt tabuizace alkoholu má strašné následky: ačkoliv je spotřeba výrazně menší, než na kontinentě (pije se jen v pátek večer a v sobotu večer, kdo pije jindy je často uznán mnohými za alkoholika), jakmile se většina lidí dostane k alkoholu, tak nepřestanou pít, dokud nejsou téměř v bezvědomí. Přijedou-li takoví lidé někam, kde je alkohol tak levný, že jej mohou pít naprosto bez omezení, končívá to hodně bídně. Přes to všechno právě tyto důsledky lidé používají jako argument proti liberalizaci alkoholové politiky v Norsku, protože říkají, že lidé se neumějí kontrolovat. Ale kde se to mají naučit?

Takové Polsko je přinejmenším mistrem Evropy v tabu kolem sexu. Jsem si vědom skutečnosti, že katolická církev znamená univerzální církev, ovšem polská katolická církev je z tohoto pohledu natolik samostatný pašalík, až si občas říkám, proč se k tomu Vatikánu vůbec hlásí, když si tam stejně všechno dělají po svém. A po svém v tomto případě znamená, že je církev hluchá a slepá takřka ke všemu kromě jednoho a jediného tématu: všeho kolem lidských genitálií. To je minimálně od té doby, co redemptoristovi Tadeuszu Rydzykowi z toruňského Radia Maryja naslouchá většina episkopátu, největší téma polské církve, přičemž ostatní témata zůstala téměř zapomenuta. Oplodnění metodou in vitro, potraty, předmanželský sex, předmanželské společné bydlení, masturbace, homosexualita, transsexualita, alternativní sexuální praktiky, antikoncepce, sexuální výchova – to jsou věci, které aspoň soudě podle četnosti veřejného vyjadřování se o nich, stanoví nějakých 80-85 procent všeho, o čem církev v Polsku mluví. Ten zbytek jsou pak zpravidla konspirační teorie o letecké katastrofě ve Smolensku, „obrana kříže“ (čili značkování teritoria) a „bránění ateizaci Polska“. Pokud jde o sexuální témata, nezadají si polští hierarchové s Brežněvem. Byl-li on chápán jako Mister No, nevím, jak nazvat například arcibiskupa Michalika.

Jaký je důsledek? Dospívající jsou vesměs katastrofálně nevzdělaní ve věcech sexu a antikoncepce, takže dochází k mnoha nechtěným těhotenstvím, rodinným tragédiím (vyhnáním dětí z domu kvůli pošpinění „cti rodiny“), bití homosexuálů, nebo těch, kteří „jako homosexuálové vypadají“ na ulici a v neposlední řadě sexuálnímu zneužívání dětí, které nikdo nepoučil, že na sebe nemají nechat sahat a které se hluboce stydí o zneužívání komukoliv říct. Je neuvěřitelné, jak málo lidí si pamatuje, jak viděli věci jako malí či dospívající – pokud jde o výchovu jejich vlastních dětí. Přesto se většina pokrytecky snaží držet starých tabu a i když se situace začíná výrazně lepšit, pořád je mnoho a mnoho lidí, kteří věří, že zabrání-li se informaci o něčem, pak to něco nepřijde.

Česká společnost má štěstí, že je poměrně liberální (nebo spíš bych řekl lhostejná), ovšem je zajímavé, jak i v tak otevřené společnosti narazily snahy o sexuální výchovu – pamatujete? Ale není to jen sex, kde se nečekaně v české společnosti ukazuje podobně hloupá pruderie. Pamatuji si poměrně dobře na základní a střední školu v Česku – změnilo-li se něco, pak mě prosím opravte – ale minimálně za mých časů učitelé neradi viděli zájem žáků či studentů o politické dění, či o politické názory. Heslo „politika do školy nepatří“, a zejména aplikace tohoto hesla v praxi, mi zpětně až příliš připomíná ono hloupé přesvědčení norského abstinenčního hnutí, že nevystavíme-li dítě přítomnosti alkoholu, nebude s ním mít v budoucnu problém. Protože politická diskuse byla ze školních lavic ostře vykázaná, a v mnohých domácnostech se politická „diskuse“ omezila na „hele mámo, to sou akorát jeden větší zloděj než druhej“, mnozí dospívající neměli možnost se naučit o politice přemýšlet. Politická negramotnost z toho plynoucí pak vede k tomu, že se člověk musí chytat za hlavu takřka po každém průzkumu předvolebního mínění. Obávám se, že budeme-li dělat z politiky tabu, politická situace v Česku se nikdy nezlepší stejně, jako se nikdy nezlepší vztah většinového Nora k alkoholu, dokud bude tak drasticky omezován a tabuizován.

Ono někdy by stálo za to vzít na sebe to riziko a nechat poučené dospělé napospas své poučené zodpovědnosti.