Český sofistikovaný, leč o to nebezpečnější fašismus

Když se dívám, jak česká média sledují tuto extremistickou hrozbu, mám pocit, že jsem v Polsku. Nemluví totiž zpravidla o ničem jiném, než o holohlavých agresorech – což je velmi palčivým problémem právě u našich severních sousedů, leč nikoliv v Česku. Fašistické myšlenky v Česku jsou totiž mnohem sofistikovanější, rozšířenější a co hůř, tak nějak „fašističtější“.

S definicí fašismu je to těžké. Předem odmítám mediální zkratku, že fašismus je „pravicový extremismus“, nebo že fašismus je roven nacismu či antisemitismu. Ani jedno z toho není pravda, fašismus je směr, který se vyvinul z nacionalizace myšlenek sociální demokracie, antisemitský nebyl (přinejmenším ten v Itálii či v Maďarsku – Židé z obou zemí se stali obětí genocidy až po okupaci obou nacistickým Německem – a takové Slovensko či Chorvatsko bylo více nacistické, nežli fašistické) a od nacismu jej lišilo téměř všechno s výjimkou účelového spojenectví v druhé světové válce. Ale to byli svého času nacisté v účelovém spojení s bolševiky také.

Fašismus v Polsku je takový primitivní, a tudíž, ačkoliv je silně obtěžující, je poměrně snadno zvládnutelný. Jde v podstatě o kombinaci kolektivní hysterie kvůli možnému názorovému štěpení národa s exaltovaným nacionalismem, konspiračními teoriemi a prapodivnou verzí katolicismu, kterou bych spíš nazval zastydlým pohanstvím s katolickým nátěrem. Myšlenkám Ježíše Krista se u většiny polských katolíků příliš nedaří, ti jsou spíš jako farizejové volající po Kristově smrti kvůli jeho odlišnosti. Antisemitismu se v Polsku bohužel daří také (a to hodně), ale není to takový ten antisemitismus nacistický, myšleno tím víra v to, že Židé jsou nižší rasou a podobně, ale spíš vedlejší produkt hysterického strachu o jednotu národa. Polský fašismus je podobně hysterický kvůli autochtonům německým, slezským, ukrajinským, rusínským, běloruským, kašubským či litevským, nebo jakékoliv názorové odlišnosti od prototypu „Poláka-katolíka“, takže člověk může být Polák-ateista, protestant, gay, anarchista, člověk s delšími vlasy a podobně a bude jim vadit naprosto stejně. Jak říkám, tento druh fašismu je sice otravný, zejména jste-li jakkoliv odlišní od „normy“, ovšem jeho primitivnost není schopna oslovit více než 30 procent populace, děj se, co děj.

Oproti tomu český fašismus je daleko zákeřnější a co hůř, sympatizuje s ním mnohem větší část společnosti. Protože se tváří intelektuálně, nemají ani mnozí veřejně činní politici, kteří by třeba v Polsku považovali za trapné stavět se za tamní stadionové gorily, odpor k tomu podobné myšlenky zastávat. Média se často koncentrují na vztazích majority s Romy, ovšem to je podle mého názoru pouze okrajový, byť samozřejmě palčivý problém. Zdroj českého fašismu je totiž jinde. Zatímco osvícenský humanismus, který je do značné míry jakousi světskou obdobou aplikovaného křesťanství, považuje za nejvyššího suveréna určité hodnoty, český fašismus se projevuje tím, že za nejvyššího suveréna považuje stát. Civilizovaný svět, který se k humanistickým myšlenkám hlásí, tak neměl problém ve svolání norimberského tribunálu a odsouzení nacistických zločinců ne proto, že je srazil na kolena (tak uvažují Rusové a mimo jiné i mnozí Češi – jeden stát porazil druhý), ale proto, že se provinili vůči vyšším hodnotám, bez ohledu na to, jak zvrácené zákony si sami schválili. Češi věřící ve státní suverenitu by tak nikdy nemohli odsoudit nacistické zločince, protože by jednoduše řekli, že jak si to Němci upekli, tak jim to tam funguje. Jsem přesvědčen o tom, že tato absence univerzálních lidských hodnot v české populaci by způsobila, že měli-li bychom dnes za souseda nacistické Německo, s tím rozdílem proti tomu původnímu, že by neexpandovalo mimo své území, zato by vesele plynovalo své vlastní občany s podobnou precizností a v podobném rozsahu, jako to dělalo ve čtyřicátých letech, většina Čechů by se stavěla jasně proti jakémukoliv mezinárodnímu zásahu s poukazem na německou státní suverenitu, nevměšování se do cizích záležitostí, či by se takovému případnému útoku pošklebovali slovy typu „humanitární bombardování“. Co si ovšem takoví lidé neuvědomují, je to, že takový přístup není originální. Dávno před Čechy s ním totiž přišli Rusové a současné Rusko jej praktikuje dodnes. Z takového chápání světa, coby neustálého boje státních suverénů o své „národní zájmy“, plynou mnohem děsivější důsledky pro dodržování lidských práv v praxi, než z tragikomického nacionálního šovinismu v Polsku.

Od výše uvedeného se totiž odvíjí vše ostatní – česká eurofobie, problémy s chápáním demokracie, obdiv k ruské či čínské vládě silné ruky či až hysterický odpor proti vlastním emigrantům. K tomu poslednímu – něco takového jsem zaznamenal kromě Česka jen v jediné zemi – v Maďarsku. Právě rozšířenost myšlenek typu „opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš“ je jedním z nejkřiklavějších symptomů českého fašismu, doslova zbožštění vlastního státu. Je humorné i tragické zároveň, jak si mnoho Čechů tento odpor vůči emigrantům pěstujících, není schopno uvědomit, že nejsou jiní, než ti muslimové, kteří sejí nenávist proti „odpadlíkům od víry“. Jde o naprosto tentýž princip, akorát u dotyčných muslimů se opírá o bezmeznou loajalitu k islámu a u českého fašismu o bezmeznou loajalitu k českému státu.

Pokud jde o projevy českého fašismu v minulosti, pak to není bohužel nic ojedinělého. Důvodem, proč si to česká společnost neuvědomuje a hlavně to nereflektuje a nekaje se z toho, jsou geopolitické souvislosti. Fašistickým myšlenkám se velmi dobře dařilo už v obrozenecké komunitě za monarchie – takový Masaryk by mohl vyprávět – celý ten boj o rukopisy či hilsneriáda nebyly nic jiného, než boj s představou, že to národ (až později, za republiky, stát) je důležitější, než jakékoliv lidské hodnoty. Podobně se fašismu dařilo za první republiky – českým fašistům se tak podařilo uštvat k smrti Karla Čapka. Důvod, proč to není v naší kolektivní paměti, je fakt, že tou dobou bylo vedle nacistické Německo se svou výrazně větší hrozbou, která zastínila to, co se dělo v českých zemích. O Benešově poválečné republice škoda mluvit – a konečně čeští komunisté velmi rychle pozapomněli na svůj internacionalismus a svůj režim vedli vstříc mnohým fašistickým myšlenkám rovněž. Dá se tedy říci, že fašismus je vepsán do českých dějin více, než humanismus, reprezentovaný lidmi jako byli TGM či Václav Havel.

Zasadit do takového podhoubí ruské historické chápání státu, coby samoděržaví (všimněte si toho slova – neznamená to v podstatě nic jiného, než vláda suveréna), už pak byla hračka. Praktický rozdíl mezi ruským samoděržavím a českým všeobecně fašistickým chápáním role státu je Ústava České republiky, která, pro mnohé bohužel, instaluje takové „zbytečné“ instituce jako Parlament či Ústavní soud. Dokud tyto instituce fungují, tak je k nim veřejnost buď otevřeně nepřátelská, pokud reprezentují jiné hodnoty, než maximalizaci role státu (viz termíny typu žvanírna či soudcokracie, to se nevzalo odnikud), nebo, jednají-li v souladu s maximalizací státní moci, je chápou jako integrální součást státu, který suverénně vládne, jako vládl kdysi ruský car – gosudar. Nepochybuji ani na sekundu, že vznikla-li by v Česku prezidentská „suverénní“ diktatura, většina občanů by neměla nic proti, protože takový člověk by byl jejich carem – gosudarem (ne náhodou tohle slovo v ruštině původně znamenalo „majitel“; označováni tak byli zejména majitelé otroků).

Tím se dostáváme k poslednímu aspektu všeobecně rozšířených fašistických myšlenek v české společnosti – pojetí, že stát své občany vlastní. Tento koncept do českých zemí, podobně jako do jakéhokoliv jiného satelitu SSSR, přinesli komunisté, ovšem na rozdíl od Polska, Slovenska, Rumunska či Bulharska se v Česku a v Maďarsku překvapivě udržel. Je až s podivem, jak mnoho lidí nemá problém s myšlenkou, že zakázat mladému člověku emigraci je vlastně správně, protože tím stát „chrání své investice“ či „své zájmy“. O něco podobného se nedávno pokoušel Viktor Orbán, a z toho, co jsem měl možnost vidět v komentářích pod českými články na toto téma, byla k takovému činu naprostá většina komentářů, a že jich bylo hodně, pozitivně nakloněna. Důvody pro uzavření vlastních občanů v kleci vlastního státu byly v různých sovětských satelitech různé – nicméně, a to je důležité připomenout, toto nebylo nařízení z Moskvy, to si dělala každá země zvlášť. Z NDR se dalo celkem snadno emigrovat až do stavby berlínské zdi, a to bez ohledu na to, že NDR byla v podstatě jen loutková vláda v rukou SSSR; zeď východní Němci postavili až jako důsledek masového vylidňování NDR, takže na teorii „občan je náš majetek“ přistoupili až proto, že by stát jinak nepřežil. Z Polska to šlo jakž takž až do vyhlášení stanného práva Wojciechem Jaruzelskim. Z české perspektivy bylo až neuvěřitelné, jak mohli jezdit za Edwarda Gierka v 70. letech Poláci za prací do západních zemí. Nicolae Ceauşescu a Todor Živkov byli oba svým způsobem orientální diktátoři, kteří své země izolovali, protože se to jim osobně hodilo. Nu a zbývá Maďarsko a Československo – a v obou zemích šlo právě o myšlenku, že stát své občany vlastní. Je velmi překvapivé, že se tento koncept v obou zemích udržel až tak dlouho.

Připomenu dva důležité citáty Tomáše Garriguea Masaryka: „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie“ (kde Ježíš neznamená nutně institucionální křesťanství, ale lidské hodnoty, které Kristus představoval) a „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“. Jak dlouho bude ještě trvat, než se česká společnost zbaví fašisticko-samoděržavného pohledu na stát coby instituci? Půjde to vůbec?