Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Přišel čas na emancipaci mužů?

14. 10. 2013 8:00:00
Ženy zaznamenaly přinejmenším v západním světě během dvacátého století fenomenální úspěch – podařilo se jim se emancipovat. Ne od mužů, jak si hodně lidí myslí, ale od zastaralého patriarchálního řádu, který je degradoval do pozice slepice domácí. Starý patriarchální model ovšem nedegradoval pouze ženy – degradoval i muže. Do pozice otroka, jehož jedinou rolí je držet „řád“ i navzdory svému životu.

Je s podivem, jak málo se o tomto problému mluví a píše, a píše-li se, objevují se argumenty, které jsou z cesty, protože vidí problém jako zápas mužů a žen o privilegia ve společnosti. Jenže to je nesprávné pochopení role ženské emancipace, podobně jako současné pozice mužů. V emancipaci jde, nebo by alespoň mělo jít, o to, aby člověk mohl o sobě rozhodovat sám, ať je, kým je. Tak jako společnost nemá právo na to vidět v ženě pouze automat na plození dětí a podřizovat tomu zákony či zvyky, neměla by mít právo chtít po mužích sebeobětování tam, kde se na to sám muž necítí. Přiznejme si upřímně, společnost nás odmalička vychovává tak, že je těžké si přiznat, že jsme asi takoví pánové svých tužeb, jako křeček v kolečku. Vystoupit z toho kolečka a žít si po svém totiž vyžaduje značnou odvahu jít proti odsudkům nejen jiných mužů, ale i žen – které by samy měly vědět, jak je důležité se vzepřít tomu, co „se očekává“.

Začněme od toho nejtradičnějšího, a sice od požadavku, aby muž obětoval svůj život automaticky pro vlastní stát, přijde-li válka a bude-li si to situace vyžadovat. Mužům, ale i ženám, kteří se rozhodnou být tak loajální svému státu, že položí svůj život dobrovolně na oltář vlasti, patří všechna čest za jejich jistě uvážený čin. Jenže to není to, co starý patriarchální řád dělá – v takovém systému obětuje-li se žena, je považována za bláznivou a je na ni nahlíženo s jistým opovržením (zničila tak společnosti jednu rodící jednotku), ovšem neobětuje-li se muž, je z něj zrádce vlasti, dezertér či jinak opovrženíhodná osoba, bez ohledu na to, jestli má pro svůj postoj dobrý důvod, či nikoliv.

Výše uvedený příklad je samozřejmě v době profesionálních armád passé, ale tato filosofie pokračuje dále – nepsaným příkazem drápat se na kariérní vrchol. Mnoho feministek považuje právem za diskriminující, jsou-li jim upřena vrcholná manažerská místa. Jenže kde jsou mužští aktivisté, kteří by upozornili na fakt, že mnoho mužů se chce starat o svou rodinu a koníčky a kterým společnost něco takového netoleruje? Ano, muži chodí na rodičovské dovolené, sám ji budu mít, ale to je pouze první vlaštovka v mužské emancipaci. Jak se ale společnost bude dívat na muže, který bude chtít pracovat třeba na 60 procent, aby se mohl věnovat dětem, zatímco jeho manželka bude vydělávat více než on, protože ji to baví? Bude se na něj koukat jako na slabocha a zbabělce a bude se snažit i té manželce naznačit, že její manžel je budižkničemu. A znovu – jak to, když tak často slyšíme velmi oprávněně o tom, že práce doma s dětmi je práce nesmírně náročná a je to v podstatě 24/7? Možnost říci celoživotnímu šplhání po kariérním žebříčku „ne, děkuji“ je něco, co se mužům upírá a co může jejich pracovní příležitosti do budoucna ohrozit více, než řekne-li totéž žena. Stačí si připomenout, jak obrovský poprask nastal, když k tomuto rozhodnutí dospěl světoznámý finančník a svého času druhý nejvýše postavený bankéř v Goldman Sachs Jon Winkelried. Pro ty, kdož o tom neslyšeli, připomínám: bance hrozil úpadek, Jon Winkelried jí sehnal dostatečnou možnost dofinancování, aby nezbankrotovala a pak řekl něco ve smyslu „peněz mám už tolik, že je v životě nestačím utratit, možný post CEO v Goldman Sachs mě nezajímá, jdu na svůj ranč vychovávat dceru a jezdit na koních“. Poté, co tohle udělal, celý finanční svět na něm nenechal nit suchou, a to proto, že od něj očekával, že se jako muž bude obětovat pro banku a povede ji v těžkých časech rozbouřenými moři finanční krize. A on ne. To si dovolil hodně, že?

My muži bychom se měli umět v boji za své právo na život, jak ho chceme mít, inspirovat tím, jak si své právo vybojovaly ženy. I jim bylo opakováno, jak se zbavují své ženskosti, budou-li chtít se vzdělávat či pracovat. A přece – ony si dokázaly nakonec prosadit svou i navzdory odsudkům okolí. Dokážeme totéž?

Vždy, když vidím situaci muže, který se kariérně dere dopředu, zatímco své děti ani nezná, a ty mu mezitím odrostou rychleji, než si všimne, kolik jim už je let, nemohu si nevzpomenout na jeden z mých oblíbených filmů – The Matrix (první díl). V něm byla scéna, kde Morpheus vysvětloval Neovi, co je to Matrix; byla to ta, jak spolu seděli v simulačním programu na červených křeslech. Tu scénu, kde Morpheus ukazuje Neovi tužkovou baterku s tím, že to je jeho pozice, jakou mu systém přisoudil, by si měl velmi dobře zapamatovat každý z nás. Děláme to, co děláme opravdu, ale opravdu proto, že to tak chceme? Nebo jen plníme sny druhých? Plníme své sny, nebo jenom „napájíme systém“ jako ta baterka a přitom to nevidíme, protože jsme tak byli vychovaní? Ono to, co se jeví jako „tradiční mužská privilegia“ totiž často není nic jiného, než jen velmi umně zabalené otroctví. Člověk to pozná nejlépe tehdy, když takovým privilegiím bude chtít říci „ne“.

Autor: Andrej Ruščák | pondělí 14.10.2013 8:00 | karma článku: 20.41 | přečteno: 1362x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.37 | Přečteno: 3290 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.22 | Přečteno: 1218 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 4702 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18693 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Josef Prouza

Když u nás ženy takové...

...tu naše drahá vlast, vlast naše zachráněna!“ zapěl jsem si s Oskarem Nedbalem při poslechu rozhovoru s mladou českou studentkou, co se proboxovala až na americkou Stanfordskou univerzitu. Pak mi dobrá nálada umrzla.

24.9.2017 v 10:04 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Jakub Kouřil

Dvě velké evropské drogy Alkohol a Křesťanství

Jejich první dealer, zemřel na kříži ................................................................

24.9.2017 v 9:30 | Karma článku: 4.05 | Přečteno: 158 | Diskuse

Karel Ryšán

Proč?

Blackout je něco strašného. Dovedete si vůbec představit, že v jednadvacátém století zhasnou na rozsáhlém území všechna světla, zastaví se vlaky, metro, vypnou lednice a potemní nemocnice? Bez elektřiny nemůžeme existovat.

24.9.2017 v 9:23 | Karma článku: 8.99 | Přečteno: 115 | Diskuse

Irena Aghová

Společnost: O škodlivosti stresu

Téměř denně a několik let se stále hovoří, píše a diskutuje o škodlivosti stresu a lidé jsou nabádáni, aby se mu bránili a čelili mu. Ale co když právě to nabádání způsobuje stres?

24.9.2017 v 5:34 | Karma článku: 5.82 | Přečteno: 112 | Diskuse

Klára Tesařová

Přijít k tanci jako beznohý na parket 1

Ne. Nechodila jsem na gymplu do tanečních. Ne. Nebyla jsem na na maturáku, protože nenávidím šaty a vysoké štekle. Ano! Na mý starý 24letý kolena jsem se rozhodla začít frajerům šlapat na nohy.

23.9.2017 v 16:16 | Karma článku: 6.94 | Přečteno: 270 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5746

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.