Nevinní se kontroly bát nemusí?

Ačkoliv to podle reakce Spojených států tak nevypadá, Edward Snowden vlastně neudělal žádný významný únik. Pouze potvrdil, že to, o čem se už nějakou dobu spekulovalo, je pravda. Naskýtá se otázka – má se občan státního dohledu bát, když už o jeho existenci ví?

Mnoho zejména „analogových“ lidí má tendenci si myslet, že kontrola může vadit jen zločincům a takovým by se řádné kontroly mělo po zásluze dostat, a zároveň mají pocit, že sami jsou tak malí a nedůležití, že na nich není nic, co by bylo něčím zvláštní. Tento dvojitý omyl je nebezpečný už jen tím, že „analogoví lidé“ jsou až nadměrně zastoupeni mezi politiky (zdravím vás, pane Camerone) a bohužel „obyčejný daňový poplatník“ je ovce, která se krásně hodí pro předvolební kampaň coby reprezentant „znepokojeného občana“, o nějž se politik musí postarat. Tím se dostává moc do rukou lidí, kteří o ochraně soukromí vědí právě tolik, kolik zmiňuje první věta tohoto odstavce.

Pokud jde o kontrolu a odkrývání aktivit, které jsou na hraně zákona – případně za ní – běžný občan si často neuvědomuje, že takový „zločinec“ nemusí být zločincem v pravém slova smyslu. Je-li řeč o právu a o tom, co je legální a co je nelegální, většina občanů je až překvapivě prostoduchá – navzdory deklarovanému sekularismu/ateismu často uvažují v kategoriích Desatera – že každé překročení zákona je něco podobného, jako krádež, vražda, podvod či podobný typ deliktu, který samozřejmě považuje za odsouzeníhodný. Jenže v digitálním světě to tak docela neplatí. Mnoho zákonů, se zákonem autorským na čele, nejsou inspirovány Desaterem ani jiným morálním kodexem, ale především lobbingem určitého typu firem – jejich účelem je zajistit firmám toho či onoho druhu (nebo přímo státu) zisk přinucením občana k chování určitého typu. Do vynálezu internetu tahal občan vždy za kratší konec a chtě nechtě se podřídit vždy musel, jinou možnost neměl.

Pád informačního monopolu a globalizace způsobily, že jak státy, tak tradiční firmy, které si prolobbovaly výhody na úkor občanů, jsou kolikrát až překvapivě bezbranné – občané si berou zpět svou suverenitu. Jak státům, tak velkým firmám se to samozřejmě nelíbí, protože ti první přicházejí o moc a ti druzí o zisk. Proto stát s velkými korporacemi ruku v ruce píšou zákony kriminalizující jednání, které může být zcela v souladu s morálkou. Proč by měl umělec dostat zaplaceno za dílo pokaždé, když je použito, třebaže takový výrobce aut nemůže diktovat majiteli auta, aby dejme tomu platil za přítomnost každé další osoby ve voze? Představme si třeba ekvivalent takové „veřejné produkce“ v automobilovém světě – taková spolujízda by byla hrubým porušením zákona a půjčovny by musely platit krvavé peníze automobilkám za „licenci“ pro umožňování jiným řídit auto. Že je to absurdní? Většina autorského zákona je absurdní zcela podobně.

Stejná situace je i u dostupností obsahu. V tradičním světě měly státy i korporace rády kontrolu informací či zboží, které jdou přes státní hranice. Internet této zásadě dlouhodobě ukazuje dlouhý nos. S trochou technických znalostí se může kdokoliv koukat na cokoliv navzdory IP filtrům omezujícím přístup na základě geografické pozice – a kdokoliv může kupovat či prodávat cokoliv, aniž by z toho tradiční zprostředkovatelé viděli jediný cent. Teď si představme, že stát špehuje občany proto, aby výše uvedené vymáhal. Tím ovšem krade občanům jejich znovunabytou suverenitu a svobodu, samozřejmě pod pláštíkem „boje s terorismem“, či podobně oblíbeného „boje s dětskou pornografií“. Chápu a podporuji zákaz dětské pornografie, ale nelíbí se mi zneužívání tohoto argumentu kdykoliv jde o to uživatelům internetu sebrat další kousek svobody a soukromí. Sebevědomý občan by měl zbystřit kdykoliv stát řekne, že něco dělá pro dobro dětí – takřka vždy se za tím skrývá nějaká kulišárna, a to říkám jako otec malého dítěte, který by teoreticky měl takovým argumentům sednout na lep jako první.

Dalším omylem „analogových lidí“ je tvrzení o jejich bezvýznamnosti. Jistě, informace o tom, že dnes v 14:30 byli u Nováka v zelenině a pak jeli autem vyzvednout dítě ze školky, vypadá nevinně, ale málokdo si představí celou databází většiny svých činností prováděných za posledních několik let jako celek. Kdo má takovou sbírku, ví v podstatě všechno o nás – na co myslíme, co máme rádi, co nenávidíme, koho volíme, kam chodíme na nákup, v kolik hodin chodíme spát a hlavně jestli jsme udělali něco, co je dejme tomu legální, ale odsuzované (Polka či Irka jdoucí na potrat do zahraničí, že má někdo milenku/milence, že je někdo gay, apod.). Taková databáze na nás v nejnevhodnější dobu může „prásknout“ cokoliv, nemluvě o tom, že udělá-li se na jejím základě statistický model, dá se celkem dobře předpokládat naše chování do budoucna. A tady končí veškerá legrace, protože pokud někomu nevadí představa zažít si „Minority Report“ ve skutečnosti či fakt, že firmy mi budou nabízet zboží s vědomostí všeho výše uvedeného, tak občanovi dbalému svých práv to bude vadit pořádně.

Edward Snowden nám ukázal: kdo nás sleduje, s kým je dohodnutý a proč to dělá. S tímto vědomím bychom se měli velmi dobře zamyslet, co děláme se svými daty, co píšeme na internet a hlavně jak vychováváme své děti. Daleko více, než náhodné zhlédnutí pornografie, jim totiž škodí neznalost zásady „jednou na internetu, vždycky na internetu“. K tomu samozřejmě žádný stát nebude dělat osvětu, protože by vlastní sledovací aparát připravoval o cenná data. Jak s tímto vědomím tedy naložíme, záleží jen na nás. Pokud nebudeme zodpovědní a připravíme se svou lhostejností postupně o svobodu, bude to totiž jen naše vina, že jsme se nebránili víc.