Lidice jako zrcadlo pokrytectví

Masakr v Lidicích byl nesporně tragédií a nacisté, kteří ho způsobili, byli zločinci zasluhující nejvyšší možné tresty – o tom není sporu. Pustím se do poněkud kontroverzního tématu, ale soudím, že takováto úvaha měla už dávno zaznít. Lidice totiž kromě bolesti obětí ztělesňují ještě jedno – pokrytectví západních vítězných mocností, zejména Velké Británie a Francie – ale i jedno velké pokrytectví české.

Z historie druhé světové války víme, že osud Lidic či Ležáků nebyl ve světě okupovaném nacisty vůbec něčím ojedinělým – naopak, německá okupační moc prováděla v té době daleko horší a rozsahem větší zvěrstva v Polsku či na území Ukrajiny, Běloruska či Ruska. Nechci zlehčovat lidické oběti, ale opravdu je tomu tak. Otázkou je, proč se o Lidicích točí hrané filmy, dokumenty, píšou knihy; proč vůbec vyvolala zkáza Lidic tak obrovský šok ve své době, když už se vědělo o holocaustu, případně když unikla svědectví o zvěrstvech páchaných nacisty už krátce po okupaci Polska v roce 1939? Proč až Lidice a proč zrovna Lidice?

Obávám se, že to má mnohé společného s perspektivou zejména britskou a francouzskou na „země na východ od Německa“. Ačkoliv si to dnes neuvědomujeme, české země byly ještě za druhé světové války pořád ještě vnímány jako součást civilizované Evropy, zatímco Polsko, Ukrajina či další země už nikoliv. O území mezi Německem a Ruskem se hovořilo způsobem, který nejlépe vyjadřuje název knihy výtečného historika Timothyho D. Syndera – Bloodlands, krvavé země. Tedy země, v nichž je masové vraždění cosi naprosto normálního a civilizovaný člověk by se k tomu měl stavět podobně, jako k informaci, že na Sumatře vybouchla sopka. Pohroma svého druhu, jistě, ale odlehlá a v podstatě „normální“. Právě perversnost tohoto pohledu vyplouvá na povrch v případě Lidic. Lidice byly prvním městem „civilizovaného světa“, které bylo nacisty vyvražděno a vypáleno. To byla hlavní hodnota lidického šoku a překvapuje mne, že se o tomto aspektu při vzpomínání na Lidice zatím ještě nemluvilo.

Tato pokrytecká perspektiva působí na vnější pozorovatele stejně podivně, jako polská historická paměť o holocaustu. V povědomí mnoha Poláků byl holocaust především genocidou Poláků (definovaných Romanem Dmowskim jako Poláků-katolíků); připomínání, že hlavní obětí holocaustu byli Židé, je pro mnohé z nich stále těžko stravitelné. V Česku málo známé události jako „boj o kříže“ na „oświęcimskim żwirowisku“ (do češtiny se to těžko překládá, żwirowisko je cosi jako vyštěrkovaná plocha) před vyhlazovacím táborem Auschwitz-Birkenau, či velká debata na téma „proč se svět zajímá jen o povstání ve varšavském ghettu místo o polské Varšavské povstání“ ilustrují, jak směšně může působit pokřivená historická perspektiva těm, kterým nebyla vštěpena do hlavy.

Proč tento příklad připomínám? Zvěrstva, kterých se dopouštěli mnozí čeští „rabovací gardisté“ po květnu 1945 na německojazyčných spoluobčanech – mezi kterými byli i německojazyční čeští Židé přeživší holocaust – s Lidicemi přinejmenším držela ve své brutalitě krok. V tomto světle je pro mne, coby člověka nepříliš ovlivněného „národním výkladem českých dějin“, velmi podivné to, co zaznívá každoročně na adresu Lidic od českých čelních ústavních představitelů. Lidické oběti se při těchto událostech dostávají do podobné situace, jako Neznámý vojín v podání známé písně od Karla Kryla – řeční o nich, ale zneužívají je jen pro svou agendu. Lidice se pravidelně používají jako náplast na pusu komukoliv, kdo by chtěl promluvit o zvěrstvech páchaných etnickými Čechy po roce 1945, často v kontextu „oni si začali, my jsme jim to jen vrátili“. Budiž – ale jak do toho pak zakomponovat přesvědčení o stoprocentní nevině a spravedlivém počínání Čechů a stoprocentní vině Němců, které se táhne českou poválečnou historickou pamětí jako rudá niť? Buďto je český národ spravedlivější než německý, pak ale neměl vraždit nevinné civilisty, nebo si s Němci nemá moc co vyčítat – a o míru vůbec nejde. Zavraždí-li stát (a amnestii vražd státem chápu jako převzetí zodpovědnosti za ně) desetitisíce, není to z hlediska morálního o nic lepší, než zavraždí-li jiný stát miliony.

Během druhé světové války došlo vinou orientace Edvarda Beneše na Stalinův Sovětský svaz k jednomu významnému posunu – stali jsme se v očích Britů i Francouzů „plnohodnotnou“ součástí Bloodlands. Když se děla poválečná zvěrstva, jaká by rozhodně vedla minimálně ke zdviženým obočím, stalo-li by se totéž v Alsasku, Lotrinsku, Nizozemí, Dánsku či Norsku, nikdo neřekl ani popel a nikdo se ani moc nedivil. Jak ostrý je to kontrast k tomu, když o pouhých pár let dříve byla v zemích českých vypálena první obec – Lidice – a druhá – Ležáky. Ano, je to pokrytectví jako řemen ze strany těch, kteří rozdělují svět na místa, kde je násilí normální a kde nikoliv. Ale jsou Češi v pohledu na svou historii o tolik lepší? A nevypadá takhle náhodou česká historická paměť dvacátého století podobně směšně, jako ta polská, která svým způsobem – kvůli vlastnímu latentnímu antisemitismu – dodnes zlehčuje utrpení židovských obětí během holocaustu? Z pohledu zvenčí se může člověku občas pěkně zamotat hlava.