Domácí kvalita aneb největší marketingový podvod v potravinářství

Jistě to znáte také – jídlo, jehož kvalita je podepřena pouze argumentem, že bylo vyprodukováno v té zemi, kde se zrovna nacházíte. Je to česká kvalita, no nekupte to! Dobre, bo polskie, říkají v Polsku – a v Norsku se vlaječka lepí na cokoliv, co se má lépe prodávat. Občas si říkám, že podobná strategie může zafungovat jen na člověka, který z rodné vísky či rodného města nevystrčil nos.

Jedním z mých koníčků je to, co bych nazval potravinovou turistikou. Když už někde jsem, zkouším místní potraviny a pak to, co mi chutná, si vozím domů. Nevěřím příliš oficiálním distributorům pro jiné trhy, protože často pak daná potravina není zcela totožná s originálem. Všude jsem se ale setkal s obchody plnými hrdých hesel typu „je to dobré, protože je to místní“. Podobný argument předpokládá pravdivost tvrzení, že místo původu má (příznivý) vliv na kvalitu celé škály potravin, nicméně z mé praxe vyplývá, že taková situace je naprosto nemožná.

Norský spotřebitel tak žije v bludu, že není lepších sýrů, nežli Norsk Gulost, Norvegia či Jarlsberg; jeho švédský kolega pak nedá dopustit na kvalitu domácího mléka (které kvalitou i chutí má co dohánět mléko dánské – pravděpodobně nejlepší, jaké jsem kdy zatím měl) a dánský spotřebitel si kupuje pravé „nejlepší“ dánské párky, které se chutí nevyrovnají těm norským. Podobný kolotoč funguje mezi státy střední Evropy, Beneluxem či v dalších podobných regionech. Upřímně se divím, proč se zatím ještě častěji neobjevují obchody zaměřené přímo na kvalitu a nedodávají to nejlepší ze všech trhů.

Jistě, takový obchod by byl drahý, ale i takový si své klienty najde – příkladem budiž polský řetězec Alma, který je sice velmi drahý, ale kde se dají sehnat originální delikatesy z celého světa, a v němž jsem nikdy neměl pocit, že jsem tam sám. Naopak, v Krakově, kde jsem bydlel, byly oba dva, co tam jsou, často velmi plné zákazníků. Proč se týž model nemůže osvědčit i jinde?

Poslední dobou se nestačím divit článkům, které snad musejí být PR českých výrobců potravin, kritizujících vše, co pochází z Polska. Pravda, ještě jsem v českých obchodech nikde neviděl ani klobásy, sýry či šunky srovnatelné kvality s těmi z polské Biedronky, o luxusní značce Krakowski Kredens ani nemluvě, ale namlouvat spotřebiteli, že zachrání život sobě i svým dětem jedině tak, že bude kupovat pouze české potraviny, mi přijde jako nemravné. Slovy pana Jirotky – rád bych viděl toho smělce, který by se odvážil tvrdit, že taková Bronowicka, Wiejska nebo Krakowska Luksusowa klobása je horší, než nejlepší klobása na českém trhu, či že Polędwica Sopocka je horší, nežli nejlepší česká šunka na trhu.

Pokud jde o kvalitní české potraviny, které stojí za to vyvážet pod známkou skutečné kvality, jmenoval bych věci, o kterých mi přijde, že většina domácích ani neví, že by si jich měla vážit. Jde například o tvarohy, sýr Lučinu, hrubou a polohrubou mouku, máslo (pokud samozřejmě mluvíme o těch nejlepších na trhu, ne o polonáhražky z horších obchodů), či pak už hotové cukrářské výrobky. Podle mého názoru jsou toto produkty, které se vyplatí, pokud jde o kvalitu, dovážet z Česka a pouze z Česka. Nálepka typu „jedinečná česká kvalita“ na jakémkoliv jiném potravinářském produktu mi přijde bezmála jako rouhání.

Netýká se to ovšem zdaleka jen České republiky – podobně se nemohu přestat divit nad tím, jak se někdo může chlubit původem skotského lososa, německé goudy, norského brie či slovenského uheráku.

Je opravdu běžný spotřebitel tak hloupý aby věřil, že cokoliv, co se vyprodukuje u něj „doma“ je nejlepší na světě? Jestli ano, pak se není čemu divit, vidíme-li bující izolacionismus, protekcionismus a odpor k mezinárodnímu obchodu. Jenže pak je nabíledni otázka, zda jde spotřebiteli o to, aby jedl dobře, či o to, aby jedl „národně“.