Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Norsko a EU – polemika

12. 02. 2012 10:52:34
Vážení čtenáři, bude takovou tradicí na mém blogu, že po publikaci hlavního článku (jako například včera o Norsku a EU), se nebudu účastnit přímé diskuse pod článkem, ale vyberu nejpodnětnější komentáře a budu na ně reagovat prostřednictvím článku, neboť zajímavé podněty si zaslouží reakci na více než tisíc znaků, stejně jako čtenáři si zaslouží, aby odpovědi na tyto zajímavé reakce byly déle snadno přístupné.

Nejprve bych se rád vyjádřil k problematice Oljefondu, čili norského SWF (Sovereign Wealth Fund), na kterou se ptal pan Kram, jakož i k tomu, jak se ropa podílí na norském bohatství. Pana Krama tímto zdravím do Londýna. Nejprve k samotné těžbě ropy a k tomu, co z ní máme jako obyvatelé Norska – pokud jde o peníze, za které se ropa prodává, z těch nemáme momentálně vůbec nic. Všechny peníze z prodeje ropy směřují na Statens pensjonsfond (také zvaný Oljefondet), čili ačkoliv rozhodně není v Norsku vše ideální, peníze z ropy se neutrácejí na teď, ale zásadně se nechávají na budoucnost – především na důchody, ale také jako strategické zásoby peněz pro případ finančních krizí. Stejně tak nemáme vůbec nic z produkce zemního plynu – plyn má zavedený do domácností jen velmi malý zlomek populace, prakticky celá produkce plynu jde na export a příjmy z něj jdou, stejně jako z ropy, na Oljefondet.
V Norsku existuje politická strana, která se jmenuje Fremskrittspartiet, která na rozdíl od ostatních politických stran je, dalo by se říct, advokátem globální ekonomiky v Norsku. Je to strana velmi liberální, proevropská, prosazující snížení daní, zapojení Norska do globálního byznysu a dalo by se říct „amerikanizaci“ norského ekonomického modelu. Tato strana před několika lety navrhla, že by se peníze z Oljefondu měly použít na stavbu infrastruktury (dálnic je málo, železnice by mohly být lepší), do zdravotnictví (Norové se nechávají operovat v Británii přes NHS; kdo zná NHS, bude mít velmi dobrou sondu do stavu norského zdravotnictví) či do školství, jako to dělá Nizozemí, které svoje příjmy z ropy prakticky celé dává na vzdělání. Jaký byl výsledek? Okamžitý propad preferencí FrP. Zní to nelogicky? Možná na první pohled, ale ne tehdy, podíváme-li se pod povrch.
Lidé, kteří Norsko neznají, často říkají na základě toho, že jsou zde vysoké daně a sociální demokracie u moci prakticky neustále, že je zde socialismus. To není pravda. Pokud je Norsko něčeho ztělesněním, pak té nejdrsnější varianty protestantské etiky, o jaké psal Max Weber. To, která politická strana je zde u moci nemá totiž vůbec nic společného s tím, jaké jsou zde daně, či s tím, proč zde existuje velferdsstat (sociální stát) v takovém rozsahu, v jakém existuje. V Norsku, které bývalo ještě relativně nedávno extrémně chudé, existovala vždy velká míra solidarity, která fungovala na principu „nebudeme-li si pomáhat, zahyneme“. To, spolu se silnou rovnostářskou tradicí (Norové byli sice chudí, ale svobodní vlastníci půdy odnepaměti) způsobilo, že sociální stát zde není motivován sociálnědemokratickou ideologií, ale celkově stylem života a zapojením se do života celé komunity. Aby se takový sociální stát ufinancoval, jsou potřeba vysoké daně. Daně jsou potřeba stejně tak i na to, aby se mohla rozvíjet infrastruktura – stavba dálnic či železnic je zde placená právě z toho, co se vybere na daních. Proč si tedy lidé dobrovolně utahují opasky, místo aby použili peníze, které mají z ropy – řekne si jistě leckterý našinec. Odpověď je nasnadě – stojí za tím protestantská etika, která by se dala shrnout do věty „spotřeba je hřích, zadlužit se je hřích; jakékoliv peníze nad reálné náklady se musejí odkládat na horší časy“. Tato zásada je natolik hluboce vpálena do podvědomí norské společnosti, že si neumím představit, jak by se dala zviklat.
Ropa zde samozřejmě pomohla, ovšem pouze sekundárně. Těžit ropu totiž není jen tak – zatímco arabské země si za peníze z prodeje ropy kupují infrastrukturu potřebnou k její těžbě, v Norsku tomu tak není. Stavba plošin, jejich vývoj, rafinérie, logistika, bezpečnostní standardy a další technologie – to všechno se vyvíjí a vyrábí zde. Norsko si standardy nekupuje, Norsko je vyvíjí – zejména na NTNU v Trondheimu. Firmy, které pracují na vývoji a výrobě technologií pro těžbu ropy zároveň potřebují „backup“ v podobě důležitých služeb – IT (hardware i software), certifikace a podobně. To je základní kámen, na kterém stojí zdejší ekonomika. Ropa tento proces jen uvedla do pohybu, nicméně dnes se celý ten sektor, který vyrostl kvůli těžbě ropy, dokáže velmi snadno obejít i bez ní. Protože norské standardy a technologie těžby ropy a plynu jsou – nebojím se říci – nejlepší na světě, tak dlouho, dokud bude na světě jakákoliv ropa a to kdekoliv, norské firmy mají proti jiným velmi silnou konkurenční výhodu. Proto zatímco mnohé arabské státy čeká po vyschnutí ropy kolaps, Norsko bude fungovat dobře i nadále.
Další bod v diskusi, který mě zaujal, se týkal zemědělství. Zde odpovím pouze krátce – nelze aplikovat norské zkušenosti na české podmínky. Dobře pamatuji, jak se v devadesátých letech zemědělci (či spíše bývalými družstevníky JZD) spíše opovrhovalo, než aby se vůči nim cítila celospolečenská solidarita (která je živí v Norsku), která zemědělce v Norsku živí. Dále pak – trvám si na tom, že za úpadek českého zemědělství si mohou čeští zemědělci tak akorát sami. Proč po vstupu do EU polské zemědělství prožívá obrovský boom navzdory tomu, že v něm byla silná přezaměstnanost a spousta lidí dělala práce, které jsou dnes, po mechanizaci za peníze Bruselu, již nepotřebné? Jak je možné, že Poláci dokázali restrukturalizovat zemědělství tak, že jim i přes to všechno hodně vydělává? Abych nechodil daleko – jak je možné, že se zemědělstvím v ČR velmi dobře živí soukromí podnikaví zemědělci? Ono to není tím, že by zemědělství v ČR zničila EU, jako spíš tím, že ČR má málo skutečných zemědělců. Spíše má stále plno „družstevníků“, kteří se neumějí přizpůsobit době. Kdo byl někdy nedávno na farmářských trzích, těžko by tam prodávajícím farmářům vyprávěl o úpadku českého zemědělství.
Poslední bod, na nějž bych rád reagoval, je přistěhovalectví. O přistěhovalectví do Norska také koluje celá řada mýtů a legend, které se na pravdě příliš nezakládají, takže bych rád nastínil, jaká je reálná situace. Naprosto největší skupinou přistěhovalců jsou zde Poláci. Je jich tu tolik, že na úřadech se běžně domluvíte polsky, v bankách velmi často, existují zde polské školky, školy a kostely (bohužel i včetně polského pojetí katolicismu, které se často od islámu zdejších muslimských přistěhovalců moc neliší). Poláci tvrdě pracují, jsou zde ceněni pro svoji invenci a píli, méně však pro (bohužel časté) neplacení daní, pracování načerno a tendence řešit život „neoficiálně“ – což jde ostře proti tomu, jak dělají věci Norové. To budí řadu konfliktů mezi polskou komunitou a norskou společností, ne ovšem nijak dramatických. Druhou, téměř stejně početnou menšinou, jsou zde Švédové. Švédové jsou ceněni zejména ve službách; všude tam, kde je potřeba kontakt s klientem. Budu velmi zdvořilý, když řeknu, že mnoho Norů nemá pro „kundeservice“ přirozené vlohy, zatímco mnoho Švédů naopak pro to vlohy má. Proto jsou velmi žádaní švédští číšníci, prodavači a podobně. Jisté pnutí je i zde, protože jestli jsou vůči někomu Norové občas xenofobní, bývají to Švédové a Poláci. Poláci kvůli „jakoś to będzie“, „kombinatorstwu“ či „Polak potrafi“ (kdo byl v Polsku, ví), Švédové kvůli jakési hloupé dějinné odplatě za to, že když jezdívali kdysi chudí Norové do Švédska, Švédové jim dávali často dost silně najevo, kdo je tu ten civilizovaný; což teď, když se situace obrátila, vede některé xenofobní Nory k tomu, aby si vylévali tento komplex na dvacetiletém klukovi ze Švédska, co si přijel přivydělat.
Přistěhovalců z nezápadního světa, spočítáme-li je jako celek, je zhruba dvě třetiny počtu Švédů. Žijí takřka výhradně v Oslo/Akershus, mimo jen málokdy. Jsou to komunity natolik různé, že je nelze paušalizovat. Íránci jsou velmi ceněni, dobře integrováni a celkově jsou jakousi elitou mezi mimoevropskými přistěhovalci. Velmi často proto, že se sem dostali jako političtí azylanti, kteří zde vedou exilovou činnost proti íránskému teokratickému režimu. Bezproblémoví bývají i Turci, kterých ovšem není moc a kteří jsou dobře integrováni – jejich jakýmsi guru je majitel věhlasného obchodu s ovocem, zeleninou a orientálním zbožím Grønlands Torg v Oslo, který ve svém obchodě má nabito lidmi z celého Norska každý den od rána do večera, protože má mnoho věcí, které většina Evropanů v životě neviděla nebo neví, jak se jmenují. Turci vlastnící podobné obchody jsou realitou i jiných míst, než je Grønland. Také často mívají vynikající kavárny. Je zde také hodně Iráčanů a Afghánců – ti bývají tak půl napůl. Někteří se integrují dobře, jiní hůře. Nedá se paušalizovat. Fakt je ten, že mezi Afghánci je dost těch, kteří mají na svědomí vlnu znásilnění, která začala před několika lety v Oslo. Pak jsou zde Pákistánci, které je nejčastěji vidět coby řidiče taxíků a autobusů – ti se zpravidla neintegrují vůbec a žijí si svým vlastním životem. Velmi podobné je to u Somálců, i ti se zpravidla nijak neintegrují a právě u nich a u Pákistánců dochází k tyranii například vůči „neposlušným dcerám“. Je smutné, že se tyhle problémy v Norsku dějí, ale pro běžného Nora jsou prakticky neviditelné – dějí se v rámci těchto komunit a na společnost v Norsku mají mizivý vliv.
Co je ovšem horší, bývají někteří přistěhovalci z Rumunska. Když vstoupilo Rumunsko v roce 2007 do EU, objevilo se zde mnoho organizovaných gangů z této země, které začaly krást lidem platební karty i s PIN (dalekohledem pozorovali zadávání PIN do bankomatu a pak spřátelení kapsáři dotyčného o kartu obrali), jízdní kola (mám velmi dobré kolo a ještě před pěti lety jsem si bez problémů troufl ho nechat u nádraží Oslo Sentralstasjon zamčené jen symbolicky – mnozí přitom nezamykali vůbec – dnes by to nešlo, protože co neukradnou, aspoň zničí), zařízení domů (prakticky vůbec se tu nezamyká) a podobně. S těmito gangy přišlo i mnoho žebráků – respektive spíš žebraček. Nevím, kam například pořád jezdí jedna taková zlatozubá paní, ale skoro každý den, kdy ji v Sandvice potkám, se mě ptá, jestli jí nedám na vlak, že má šest dětí a potřebuje domů do Rumunska. Tento problém se týká takřka výhradně Oslo a bezprostředního okolí (Akershus) a kvůli tomu, jedu-li vlakem do Oslo, tak za Drammen hlásí vždy průvodčí upozornění, aby si lidé dávali pozor na své věci, protože v okolí Oslo se to hemží krádežemi. Pokud tedy jde o přistěhovalce a vztah Norů k nim, tady je největší kámen úrazu. Jinak ale je to spíš bezproblémové.

Nejprve bych se rád vyjádřil k problematice Oljefondu, čili norského SWF (Sovereign Wealth Fund), na kterou se ptal pan Kram, jakož i k tomu, jak se ropa podílí na norském bohatství. Pana Krama tímto zdravím do Londýna. Nejprve k samotné těžbě ropy a k tomu, co z ní máme jako obyvatelé Norska – pokud jde o peníze, za které se ropa prodává, z těch nemáme momentálně vůbec nic. Všechny peníze z prodeje ropy směřují na Statens pensjonsfond (také zvaný Oljefondet), čili ačkoliv rozhodně není v Norsku vše ideální, peníze z ropy se neutrácejí na teď, ale zásadně se nechávají na budoucnost – především na důchody, ale také jako strategické zásoby peněz pro případ finančních krizí. Stejně tak nemáme vůbec nic z produkce zemního plynu – plyn má zavedený do domácností jen velmi malý zlomek populace, prakticky celá produkce plynu jde na export a příjmy z něj jdou, stejně jako z ropy, na Oljefondet.

V Norsku existuje politická strana, která se jmenuje Fremskrittspartiet, která na rozdíl od ostatních politických stran je, dalo by se říct, advokátem globální ekonomiky v Norsku. Je to strana velmi liberální, proevropská, prosazující snížení daní, zapojení Norska do globálního byznysu a dalo by se říct „amerikanizaci“ norského ekonomického modelu. Tato strana před několika lety navrhla, že by se peníze z Oljefondu měly použít na stavbu infrastruktury (dálnic je málo, železnice by mohly být lepší), do zdravotnictví (Norové se nechávají operovat v Británii přes NHS; kdo zná NHS, bude mít velmi dobrou sondu do stavu norského zdravotnictví) či do školství, jako to dělá Nizozemí, které svoje příjmy z ropy prakticky celé dává na vzdělání. Jaký byl výsledek? Okamžitý propad preferencí FrP. Zní to nelogicky? Možná na první pohled, ale ne tehdy, podíváme-li se pod povrch.

Lidé, kteří Norsko neznají, často říkají na základě toho, že jsou zde vysoké daně a sociální demokracie u moci prakticky neustále, že je zde socialismus. To není pravda. Pokud je Norsko něčeho ztělesněním, pak té nejdrsnější varianty protestantské etiky, o jaké psal Max Weber. To, která politická strana je zde u moci nemá totiž vůbec nic společného s tím, jaké jsou zde daně, či s tím, proč zde existuje velferdsstat (sociální stát) v takovém rozsahu, v jakém existuje. V Norsku, které bývalo ještě relativně nedávno extrémně chudé, existovala vždy velká míra solidarity, která fungovala na principu „nebudeme-li si pomáhat, zahyneme“. To, spolu se silnou rovnostářskou tradicí (Norové byli sice chudí, ale svobodní vlastníci půdy odnepaměti) způsobilo, že sociální stát zde není motivován sociálnědemokratickou ideologií, ale celkově stylem života a zapojením se do života celé komunity. Aby se takový sociální stát ufinancoval, jsou potřeba vysoké daně. Daně jsou potřeba stejně tak i na to, aby se mohla rozvíjet infrastruktura – stavba dálnic či železnic je zde placená právě z toho, co se vybere na daních. Proč si tedy lidé dobrovolně utahují opasky, místo aby použili peníze, které mají z ropy – řekne si jistě leckterý našinec. Odpověď je nasnadě – stojí za tím protestantská etika, která by se dala shrnout do věty „spotřeba je hřích, zadlužit se je hřích; jakékoliv peníze nad reálné náklady se musejí odkládat na horší časy“. Tato zásada je natolik hluboce vpálena do podvědomí norské společnosti, že si neumím představit, jak by se dala zviklat.

Ropa zde samozřejmě pomohla, ovšem pouze sekundárně. Těžit ropu totiž není jen tak – zatímco arabské země si za peníze z prodeje ropy kupují infrastrukturu potřebnou k její těžbě, v Norsku tomu tak není. Stavba plošin, jejich vývoj, rafinérie, logistika, bezpečnostní standardy a další technologie – to všechno se vyvíjí a vyrábí zde. Norsko si standardy nekupuje, Norsko je vyvíjí – zejména na NTNU v Trondheimu. Firmy, které pracují na vývoji a výrobě technologií pro těžbu ropy zároveň potřebují „backup“ v podobě důležitých služeb – IT (hardware i software), certifikace a podobně. To je základní kámen, na kterém stojí zdejší ekonomika. Ropa tento proces jen uvedla do pohybu, nicméně dnes se celý ten sektor, který vyrostl kvůli těžbě ropy, dokáže velmi snadno obejít i bez ní. Protože norské standardy a technologie těžby ropy a plynu jsou – nebojím se říci – nejlepší na světě, tak dlouho, dokud bude na světě jakákoliv ropa a to kdekoliv, norské firmy mají proti jiným velmi silnou konkurenční výhodu. Proto zatímco mnohé arabské státy čeká po vyschnutí ropy kolaps, Norsko bude fungovat dobře i nadále.

Další bod v diskusi, který mě zaujal, se týkal zemědělství. Zde odpovím pouze krátce – nelze aplikovat norské zkušenosti na české podmínky. Dobře pamatuji, jak se v devadesátých letech zemědělci (či spíše bývalými družstevníky JZD) spíše opovrhovalo, než aby se vůči nim cítila celospolečenská solidarita, která zemědělce v Norsku živí. Dále pak – trvám si na tom, že za úpadek českého zemědělství si mohou čeští zemědělci tak akorát sami. Proč po vstupu do EU polské zemědělství prožívá obrovský boom navzdory tomu, že v něm byla silná přezaměstnanost a spousta lidí dělala práce, které jsou dnes, po mechanizaci za peníze Bruselu, již nepotřebné? Jak je možné, že Poláci dokázali restrukturalizovat zemědělství tak, že jim i přes to všechno hodně vydělává? Abych nechodil daleko – jak je možné, že se zemědělstvím v ČR velmi dobře živí soukromí podnikaví zemědělci? Ono to není tím, že by zemědělství v ČR zničila EU, jako spíš tím, že ČR má málo skutečných zemědělců. Spíše má stále plno „družstevníků“, kteří se neumějí přizpůsobit době. Kdo byl někdy nedávno na farmářských trzích, těžko by tam prodávajícím farmářům vyprávěl o úpadku českého zemědělství.

Poslední bod, na nějž bych rád reagoval, je přistěhovalectví. O přistěhovalectví do Norska také koluje celá řada mýtů a legend, které se na pravdě příliš nezakládají, takže bych rád nastínil, jaká je reálná situace. Naprosto největší skupinou přistěhovalců jsou zde Poláci. Je jich tu tolik, že na úřadech se běžně domluvíte polsky, v bankách velmi často, existují zde polské školky, školy a kostely (bohužel i včetně polského pojetí katolicismu, které se často od islámu zdejších muslimských přistěhovalců moc neliší). Poláci tvrdě pracují, jsou zde ceněni pro svoji invenci a píli, méně však pro (bohužel časté) neplacení daní, pracování načerno a tendence řešit život „neoficiálně“ – což jde ostře proti tomu, jak dělají věci Norové. To budí řadu konfliktů mezi polskou komunitou a norskou společností, ne ovšem nijak dramatických. Druhou, téměř stejně početnou menšinou, jsou zde Švédové. Švédové jsou ceněni zejména ve službách; všude tam, kde je potřeba kontakt s klientem. Budu velmi zdvořilý, když řeknu, že mnoho Norů nemá pro „kundeservice“ přirozené vlohy, zatímco mnoho Švédů naopak pro to vlohy má. Proto jsou velmi žádaní švédští číšníci, prodavači a podobně. Jisté pnutí je i zde, protože jestli jsou vůči někomu Norové občas xenofobní, bývají to Švédové a Poláci. Poláci kvůli „jakoś to będzie“, „kombinatorstwu“ či „Polak potrafi“ (kdo byl v Polsku, ví), Švédové kvůli jakési hloupé dějinné odplatě za to, že když jezdívali kdysi chudí Norové do Švédska, Švédové jim dávali často dost silně najevo, kdo je tu ten civilizovaný; což teď, když se situace obrátila, vede některé xenofobní Nory k tomu, aby si vylévali tento komplex na dvacetiletém klukovi ze Švédska, co si přijel přivydělat.

Přistěhovalců z nezápadního světa, spočítáme-li je jako celek, je zhruba dvě třetiny počtu Švédů. Žijí takřka výhradně v Oslo/Akershus, mimo jen málokdy. Jsou to komunity natolik různé, že je nelze paušalizovat. Íránci jsou velmi ceněni, dobře integrováni a celkově jsou jakousi elitou mezi mimoevropskými přistěhovalci. Velmi často proto, že se sem dostali jako političtí azylanti, kteří zde vedou exilovou činnost proti íránskému teokratickému režimu. Bezproblémoví bývají i Turci, kterých ovšem není moc a kteří jsou dobře integrováni – jejich jakýmsi guru je majitel věhlasného obchodu s ovocem, zeleninou a orientálním zbožím Grønlands Torg v Oslo, který ve svém obchodě má nabito lidmi z celého Norska každý den od rána do večera, protože má mnoho věcí, které většina Evropanů v životě neviděla nebo neví, jak se jmenují. Turci vlastnící podobné obchody jsou realitou i jiných míst, než je Grønland. Také často mívají vynikající kavárny. Je zde také hodně Iráčanů a Afghánců – ti bývají tak půl napůl. Někteří se integrují dobře, jiní hůře. Nedá se paušalizovat. Fakt je ten, že mezi Afghánci je dost těch, kteří mají na svědomí vlnu znásilnění, která začala před několika lety v Oslo. Pak jsou zde Pákistánci, které je nejčastěji vidět coby řidiče taxíků a autobusů – ti se zpravidla neintegrují vůbec a žijí si svým vlastním životem. Velmi podobné je to u Somálců, i ti se zpravidla nijak neintegrují a právě u nich a u Pákistánců dochází k tyranii například vůči „neposlušným dcerám“. Je smutné, že se tyhle problémy v Norsku dějí, ale pro běžného Nora jsou prakticky neviditelné – dějí se v rámci těchto komunit a na společnost v Norsku mají mizivý vliv.

Co je ovšem horší, bývají někteří přistěhovalci z Rumunska. Když vstoupilo Rumunsko v roce 2007 do EU, objevilo se zde mnoho organizovaných gangů z této země, které začaly krást lidem platební karty i s PIN (dalekohledem pozorovali zadávání PIN do bankomatu a pak spřátelení kapsáři dotyčného o kartu obrali), jízdní kola (mám velmi dobré kolo a ještě před pěti lety jsem si bez problémů troufl ho nechat u nádraží Oslo Sentralstasjon zamčené jen symbolicky – mnozí přitom nezamykali vůbec – dnes by to nešlo, protože co neukradnou, aspoň zničí), zařízení domů (prakticky vůbec se tu nezamyká) a podobně. S těmito gangy přišlo i mnoho žebráků – respektive spíš žebraček. Nevím, kam například pořád jezdí jedna taková zlatozubá paní, ale skoro každý den, kdy ji v Sandvice potkám, se mě ptá, jestli jí nedám na vlak, že má šest dětí a potřebuje domů do Rumunska. Tento problém se týká takřka výhradně Oslo a bezprostředního okolí (Akershus) a kvůli tomu, jedu-li vlakem do Oslo, tak za Drammen hlásí vždy průvodčí upozornění, aby si lidé dávali pozor na své věci, protože v okolí Oslo se to hemží krádežemi. Pokud tedy jde o přistěhovalce a vztah Norů k nim, tady je největší kámen úrazu. Jinak ale je to spíš bezproblémové.

Autor: Andrej Ruščák | neděle 12.2.2012 10:52 | karma článku: 24.21 | přečteno: 2159x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.37 | Přečteno: 3290 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.22 | Přečteno: 1218 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 4702 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18693 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Tomáš Vodvářka

Ahoj Andreji,

Tak Ty se prej chystáš u nás vyhrát volby. Nejspíše se Ti to podaří, lidé Ti fandí a mají Tě rádi - teda zatím ne všichni - ale to se jistě změní.

24.9.2017 v 8:40 | Karma článku: 26.03 | Přečteno: 549 | Diskuse

Vera Kuncova

Zaorálek s Marksovou zcela selhali v pomoci Češce a jejím dětem ve Švýcarsku

O případu Renaty Rolle psal před 2 lety europoslanec Tomáš Zdechovský. Nejen psal, ale byl to právě on, kdo jí, narozdíl od ministra Zaorálka či ministryně Marksové a jejích podřízených na ÚMPOD, pomohl.

24.9.2017 v 8:27 | Karma článku: 20.47 | Přečteno: 376 | Diskuse

Yekta Uzunoglu

Právo národných entít

T.G. Masaryk urobil všetko možné pre ochranu židovskej entity a tým nielen seba, ale aj celý český národ zapísal večne do histórie ľudstva, ale tiež zabezpečil budúcnosť českej entity.

24.9.2017 v 7:33 | Karma článku: 4.82 | Přečteno: 106 | Diskuse

Jan Dvořák

Profesor Fiala ostře protestuje proti mediálnímu nadržování Zaorálkovi!

Za měsíc už bude jasné, kdo z politiků má sáhnout po pistoli, (pokud tak neučinil ihned po vyhlášení výsledků voleb) aby si proklál kulí hlavu. Věřme, že přitom nepůjde, až na jedinou výjimku, že ANO, o hromadnou sebevraždu.

23.9.2017 v 21:42 | Karma článku: 23.88 | Přečteno: 805 | Diskuse

Adam Tomáš

Když tři ničí totéž, není to totéž.

Dnešní (23.9.2017) příloha Lidových novin Orientace přinesla obsáhlý článek prof. PhDr. Pavla Kaliny, PhD. týkající se nového ikonoklasmu v USA spojeného s údajně zacelenými ranami otrokářství, rasismu a občanské války.

23.9.2017 v 18:35 | Karma článku: 9.03 | Přečteno: 644 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5746

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.