Petr Mach se mýlí, aneb norská perspektiva Evropské unie

Po českém internetu koluje už nějaký ten pátek e-book od předsedy Strany svobodných občanů Petra Macha „Jak vystoupit z EU“. Pan Mach v ní obhajuje členství v European Economic Area (EEA, norsky EØS) po vzoru Norska, Islandu a Lichtenštejnska, přičemž tvrdí, že pokud by Česká republika vystoupila z EU, mohla by čerpat výhody z EØS-avtalen, jak se tady dohodě o EEA říká, bez nutnosti politické integrace. Jenže pan Mach zatajuje dost podstatné věci.

Norsko mělo dvě referenda o evropské integraci, poslední v roce 1994. V něm Norové těsnou většinou odmítli vstup do nově vznikající EU. Důvody byly především tři: 1) zemědělci, 2) rybáři, 3) vděk státu za obnovu země po druhé světové válce. Pro obsahově správnou debatu je potřeba nejprve tyto tři důvody rozebrat, protože jsou nadmíru důležité.

1) Zemědělství je v Norsku velmi citlivá otázka. Ačkoliv naprostá většina norských občanů v zemědělství nepracuje, svým způsobem se mnoho z nich mezi zemědělce počítá. Norský stát totiž dává zemědělcům obrovské dotace; mnohem větší než které dává svým členským zemím Evropská unie v rámci CAP, čili společné zemědělské politiky. Navíc – dotace se dávají také vlastníkům orné půdy za její pouhé vlastnění, aniž by se na ní obrazně řečeno hnulo stéblem. Takové dotace, navzdory všeobecným pověrám, EU nedává. Pro mnoho lidí by tak vstup do CAP, coby nutná podmínka vstupu do EU, znamenal konec velmi zajímavého penězovodu. Dalším důležitým aspektem je velice specifická norská pospolitost a solidarita, která by se dala shrnout pod větu „můj pradědeček byl rolník, můj dědeček byl rolník a třebaže já nejsem rolník – sympatizuji s rolníky už jen proto, že je to historie mojí rodiny“. Zastánci norského zemědělství jsou ovšem jen část těch, kteří řekli EU své „nei“.

2) Rybolov je nesmírně důležitou součástí norského životního stylu a norské ekonomiky. Za situace, kdy Norsko není v EU a nespadá tedy pod společnou rybářskou politiku (CFP), se dělí o ty nejlukrativnější vody na světě, pokud jde o rybolov, s Islandem (není v EU), Faerskými ostrovy (nejsou v EU) a Grónskem (není v EU), přičemž mezinárodních vod je mezi těmito všemi skutečně pomálu. Kvalita ryb z tohoto regionu je taková, že na světových trzích mají ryby odtud pocházející cenu minimálně dvakrát vyšší, než ryby z jiných oblastí. I chuťově jsou někde úplně jinde – kdo kdy zkusil skotského a norského lososa, mi dá určitě zapravdu. Proti norskému ten skotský nestojí za moc (promiňte, Skotové), a to třebaže Skotsko není od Norska tak daleko. Vstupem Norska, Islandu, Grónska nebo Faerských ostrovů do EU by se tento kartel narušil, protože by kdokoliv z celé EU tam mohl jít lovit. Rybáři by na tom samozřejmě prodělali, jako prodělá každý, kdo provozuje kartel a komu ho někdo rozbije. Proto není náhoda, že teď, když Island vyjednává o vstupu do EU, norští rybáři také otočili a začínají být více proevropští; vědí totiž, že jestli Island z kartelu odejde, oni budou moci na větší export za vysoké ceny zapomenout. Dále platí o rybářích totéž, co o zemědělcích – existuje tady s nimi veliká společenská solidarita a i když někdo z rybářství přímo neprofituje, tak už jen z důvodu ctění odkazu předků-rybářů bude zastávat zájmy rybářů současných.

3) Vděk vůči státu je velmi obsáhlé téma. Je to jeden z důvodů, proč je stále neotřesitelně u moci Arbeiderpartiet; mnoho lidí, kteří si pamatují poválečné roky, vděčí Arbeiderpartiet hodně za rozvoj společnosti a její novou „výstavbu“. Tomuto vděku naučili své děti a ty zase své; mnoho lidí Ap volí často kvůli tomu, že se tak u nich doma odjakživa volilo. Podobný vztah mají mnozí Norové ke státu jako takovému; po – nebojím se říci – útlaku ze strany Švédů za Švédsko-norské unie se mnozí Norové koukají podezřívavě na politické unie, ať už je dělá kdokoliv. Každého, kdo kdy byl 17. května v Norsku (nejlépe na Karl Johans gate), mohu ujistit, že to, co se tam odehrává, je naprosto upřímně vyjádřená loajalita vůči svému státu. Právě tato loajalita byla pro další lidi motivem, proč říci „nei til EU“.

Teď se podívejme na okolnosti vzniku EØS-avtalen a na to, proč ji Norové zavedli a co pro ně znamená. EØS-avtalen vznikla především kvůli Norsku jako kompromis navržený tou dobou dosti polarizované společnosti (ti, kdo byli pro a proti EU spolu často nemluvili a i se kvůli tomu rozhádalo mnoho rodin), kde ta část pro EU chtěla mít možnost bez pracovních víz a povolení žít kdekoliv v Evropě, užívat si nákupů a celkově být otevřenější vůči světu, a kde ta část proti EU chtěla mít výdobytky uvedené výše, čili zachování plné suverenity ve věci rybářství a zemědělství. Ve zkratce se dá říci tolik: EØS-avtalen, kterou tak prosazuje pan Mach místo členství v EU, říká následující: „země, která je jejím signatářem a není v EU, není nucena implementovat nic v oblasti společné zemědělské a rybářské politiky, přičemž dostane všechny výhody, které mají občané EU, ovšem s jednou, velmi krutou podmínkou – veškerá sekundární legislativa EU v rámci společného trhu se implementuje automaticky, bez diskuse, povinně a bez možnosti ji vytvářet“. Tohle vedlo Aftenposten, přední norský deník, aby se asi před dvěma týdny ptal po demokratičnosti této dohody – Stortinget, norský parlament, přijímá mnoho zákonů coby implementace evropských směrnic a zároveň s přímou působností (direct applicability) platí tzv. „EEA-relevant regulations“, čili nařízení relevantní pro EØS, což jsou všechna nařízení vydaná EU v rámci oblasti společného trhu.

Zde mi právě přijde divné, co říká pan Mach. On obhajuje EØS-avtalen proti členství v EU, nicméně činí to údajně z důvodu „zachování suverenity“. Jestli členství v EU znamená omezení státní suverenity, pak to, co navrhuje pan Mach, je, minimálně v ekonomické oblasti, de facto její likvidace. Pro mnoho Norů, tedy pro všechny ty, kteří nepatří mezi zemědělce a rybáře či jejich sympatizanty, je nečlenství v EU spíše pořádná přítěž. Uvedu na několika příkladech:

-          Místní zemědělci si vydupali jednotnou (a vysokou) cenu mléka pro koncové spotřebitele. Čili ať jdete, kam jdete, vždy stojí nějakých 15 norských korun za litr. V sousedním Švédsku bez problémů i polovinu. Ale zkuste si ho dovézt jen tak – když vás chytí celníci, dostanete pokutu, z jaké se nevzpamatujete.

-          Stejně tak si zemědělci vydupali faktický monopol na trh s máslem. Kam to vede, jsme viděli před Vánocemi, kdy se rozšířila jakási záhadná „nízkouhlíková“ dieta, která je údajně hodně zdravá a vyžaduje, aby člověk jedl hodně másla. No a co se stalo? Máslo došlo. Protože Norsko není v EU, nebylo jak ho z EU dostat – máslo spadá pod společnou zemědělskou politiku. No a tak podnikaví Švédové začali pašovat do Norska máslo ve velkém a prodávat ho za 250 norských korun kilo. Celníci jich sice stačili hodně pochytat, ale přesto na nečlenství Norska v EU mnozí Švédové pěkně vydělali.

-          Žijete-li v Norsku, můžete téměř zapomenout na e-shopy. Většina pošt po Evropě (výjimka je ta britská) neví, které zboží je z celní povinnosti vyňato, a tak do poštovného u obchodních balíků rovnou napálí celní deklaraci, ať je to potřeba nebo ne. I když kupujete sebemenší věc za pár korun, vždy to přijde s poštovným za aspoň 25 EUR. Přitom do sousedního Švédska ta samá věc přijde třeba jenom za tři eura. Co dělají Norové? Mají kamarády ve Švédsku, na které si všechno nechávají posílat a jednou za čas si to vyzvednou, přes SMS si zjistí, jestli je zrovna na hranicích celní kontrola (není tam vždy), a když není, tak to domů propašují. Výsledek? Takřka cokoliv je v Norsku nehorázně drahé i pro Nory (takový Bavor si ze svého platu může dovolit víc v Bavorsku než Nor ze svého v Norsku) a oficiální dovoz je jeden velký problém.

-          Žijete v Norsku a chcete jezdit s RZ jiného státu (třeba Švédska, ČR a podobně)? Vyloučeno, dopouštíte se tím daňového úniku. Proto je vaše jediná možnost si auto v Norsku přihlásit a zaplatit takové clo, že se už vyplatí si auto koupit na místě. O tom, že se to kontroluje a vymáhá, nepochybujte ani vteřinu. Hádejte, proč má tolik Čechů žijících v příhraničí s Německem, německou RZ? Je tam levnější povinné ručení a přihlásit mohou klidně auto v místě koupě – v Německu. V Norsku je něco takového vyloučeno. Navíc každé norské auto, aby smělo do EU, musí mít evropskou technickou kontrolu; umíte si představit, jak budou Češi jen kvůli výletu na Slovensko muset vyřizovat ještě jednu technickou?

A tak by se dalo pokračovat ještě nějakou dobu. Kdyby Česká republika vystoupila z EU a zůstala v EØS, teoreticky by na tom byla vůči EU podobně jako Norsko, ale prakticky hůř; běžní Češi totiž zdaleka nedisponují norskou kupní silou, aby mohli vyvážit negativní dopady nečlenství v Unii na jejich peněženky.

To, že by ČR z EU vystoupila úplně a nezůstala v EØS, což si evidentně přejí mnozí blogeři a zde diskutující, argumentujíce tím, že jim nevadí ukazovat na hranicích několikrát do roka pas a turistická víza „stejně nebudou“ (odkud to vědí?), je z hlediska volného pohybu osob naprostý nesmysl. V současné době totiž můžete především bez byrokratických průtahů, oficiálních nostrifikací diplomů, povolení, pracovních víz či osvědčení začít pracovat ve kterékoliv členské zemi EU/EØS, jak se vám zlíbí. To by už nebylo možné. Chápu, že mnoha Čechům to nevadí, protože neznají jazyky a jinde by tím pádem pracovat stejně nemohli, ale jsou tam i tací, kteří by rádi. A takovým hlasy volající po výstupu z EU zavírají dveře.

Sečteno a podtrženo, zdejší eurofobie, která argumentuje Švýcarskem či Norskem, je velmi naivní a nepodložená; Švýcarsko neznám jinak než trošku jako turista, takže nemohu soudit, ale co se Norska týče, mohu všechny zde píšící a diskutující ujistit, že nečlenství v EU je tak draze vykoupeno, jak si ani neumějí představit.